O tom, že se kočka jako domácí mazlíček naprosto liší od psa, není pochyb. Jak nás ale kočky vnímají a jaký vztah k nám vlastně mají, jsou otázky, na které nacházíme odpovědi jen těžko. Věda ale začíná mít jasno.
Pes je oddané zvíře, které člověka bere jako člena smečky. Miluje svého pána, čeká na něj, když se mu ztratí z dohledu, slouží mu. Kočka je ale vždy a za všech okolností “svá”.
Anglický antropolog John Bradshaw to vysvětluje tím, že kočka se, na rozdíl od psa, domestikovala sama. Psa člověk ochočil, cvičil jej a vytvořil si s ním velmi úzký partnerský vztah. Kočky sice za lidmi přišly samy, důvod ale byl ryze praktický – tam, kde byl člověk, byla i potrava.
K lidským obydlím se stahovaly myši, a tak se i kočky nastěhovaly blíž k lidem. Ti je postupem času začali přijímat jako domácí zvíře – užitečného tvora, který je zbavuje hlodavců.
Kočka nás vidí jako kočku
John Bradshaw, který se již dlouho zabývá pozorováním chování zvířat, ve své nové knize Cat Sense tvrdí, že kočka člověka rozhodně nevnímá jako milujícího tvora nebo matku, která jí dává potravu a mazlí se s ní. Kočka “svého pána” vnímá jako kočku – větší a silnější kočku.
Co nám kočka svým chováním říká?
Když pes pánovi k nohám složí svou oblíbenou hračku, vyjadřuje tím většinou oddanost. Proto si mnoho lidí myslí, že kočka, která domů přinese ulovenou myš, tak činí z téhož důvodu. John Bradshaw to ale vysvětluje jinak – úlovek si zkrátka jen nosí tam, kde ví, že jej bude moct sežrat v klidu.
Anglický antropolog se zabýval i dalšími kočičími projevy, jako je například předení. Podle něj koťata předou, aby na sebe upozornila matku a vyžádala si od ní potravu. Dospělé kočky tak člověku dávají najevo to samé.
Předení je ale i projevem přízně. John Bradshaw píše, že když kočka přede, má vztyčený ocas a nastavuje hlavu k pohlazení, dává tím člověku najevo svou přízeň. Vědec ale zároveň upozorňuje, že pokud se kočka sama mazlit nechce, nemá ji k tomu člověk nutit, neboť je to pro ni stresující, ačkoliv lidské počínání navenek toleruje.