V pořadu TV Prima Soukromá dramata, odvysílaného 24. ledna 2012, ožil čtyři roky starý případ, kdy nevidomá dívka Anna Daňhelová vrátila vodicího psa a nyní musí úřadu splácet příspěvek ve výši 162 tisíc. Přitom vede spor s cvičitelkou Jitkou Lebedovou, která jí odmítla vrátit peníze za psa s tím, že ho Anna svým nesprávným přístupem ‘zkazila’. Reportáž na Primě jednoznačně vyzněla tak, že Jitka Lebedová Annu Daňhelovou okradla. Kdyby se ale autor reportáže více zabýval pozadím případu, možná by teď Jitka nebyla terčem anonymních výhrůžek.

Tento článek reaguje na reportáž v pořadu Soukromá dramata ze dne 24. ledna 2012.

 

Tento případ je dobrým dokladem toho, jak média dokáží efektivně manipulovat s veřejným míněním. Když se totiž před několika týdny na TV Nova objevila reportáž, jak Jitka Lebedová předává asistenčního psa, chodily jí vzkazy plné obdivu a povzbuzení. Brzy nato ale TV Prima odvysílala Soukromá dramata, kde Jitku vylíčili spíš jako zlodějku a podvodnici a cvičitelka rázem měla plnou e-mailovou schránku vulgárních a výhrůžných zpráv.

Celá zápletka případu, který je předmětem tohoto článku spočívá v tom, že Anna Daňhelová, která si od společnosti Jitky Lebedové PES PRO TEBE vzala v roce 2008 fenu Kessy, vodicího psa po třech měsících od předání vrátila s tím, že pes nepracuje tak, jak by měl. Logicky očekávala, že když psa ve zkušební době, která dle smlouvy činí půl roku, vrátí, dostane od cvičitelky zpět peníze. Jitka Lebedová jí je ale odmítla vrátit s tím, že Kessy přivedla ve špatném psychickém a fyzickém stavu, a tudíž na peníze nemá nárok. Jitka Lebedová své počínání odůvodnila následovně: “Je mi líto, že Anička musí vracet peníze, ale já je vracet nebudu, protože pes se mi vrátil nefunkční.” To ovšem nemohlo zajímat úřad, který po Anně začal vymáhat zpět 162 tisíc, které jí na pořízení vodicího psa dal.

Na základě takto zjednodušeného vylíčení si čtenář jednoznačný názor udělat nemůže, nicméně reportéři Soukromých dramat vše postavili na výpovědi jedné strany a Jitka Lebedová se rázem stala černou ovcí mezi cvičiteli asistenčních psů. V reportáži nedostala téměř žádný prostor k tomu, aby vše vysvětlila, a navíc byla rovnou konfrontována s protistranou, aniž by s ní reportérka nejprve sama mluvila. A zde byl další kámen úrazu – do případu začali mluvit lidé, kteří o něm nic nevěděli.

 


‘Odborníci’ o Kessy nic nevěděli

V reportáži dostali prostor lidé, kteří o případu nevěděli vůbec nic a celou situaci hodnotili jen na základě toho, co jim ze svého pohledu vylíčila Anna Daňhelová.

Prvním povolaným byl Petr Mašek, který je předsedou občanského sdružení HEPA, jež sjednocuje handicapované majitele psů. Také Helena Nerglová, rovněž členka sdružení HEPA a zároveň cvičitelka asistenčních psů, byla přizvána, aby se k celé věci vyjádřila.

Ani pan Mašek ani paní Nerglová fenku Kessy nikdy neviděli, ale na základě Annina vyprávění dospěli k závěru, že měla silný lovecký pud a že vůbec neměla být cvičena jako vodicí pes. – Anna i její matka totiž uvedly, že Kessy honila po dvoře slepice a na procházkách utíkala za zvěří.

V reportáži dostala prostor také Kateřina Studená, cvičitelka, která svého času pro Jitku Lebedovou pracovala. Pro TV Prima uvedla, že Jitku Lebedovou upozorňovala, že Kessy je pro výcvik nevhodná, ovšem během našeho rozhovoru s Jitkou Lebedovou vyšlo najevo, že Studená Kessy v době před předáním Anně Daňhelové vůbec neznala. Fenu poprvé viděla až tři měsíce poté, co ji Anna vrátila.

Tvrzení bývalé Jitčiny zaměstnankyně zpochybňuje i výhrůžka, se kterou prý ze společnosti PES PRO TEBE odešla. “Když jsme se s Kateřinou Studenou rozcházeli, protože se nám nelíbilo, jak zachází se psy, řekla nám, že se pomstí. A dosvědčit mi to můžou další dva lidé, kteří u toho byli. A mimo to,” dodává ještě Jitka, “paní Studená v současné době cvičí pro Helenu Nerglovou, která chce Anně Daňhelové sama psa předat, proto se mi zdá svědectví těchto dvou osob naprosto irelevantní.”

 

 

Co stálo za Kessyinou proměnou?

Z podtextu reportáže v Soukromých dramatech mimojiné vyznělo, že Kessy při předání Anně Daňhelové nebyla vycvičená. Pravděpodobnost, že by se takový pes ke klientovi dostal, je ale velmi malá. Vodicí pes musí projít několika zkouškami. “Pes musí absolvovat před předáním zkoušku vodicího psa pro nevidomé a musí samozřejmě projít povahovým testem, kde se zjišťuje také reakce na zvěř a domácí zvířata,”upřesňuje Jitka. Kdyby tedy Kessy projevovala problémové chování, nikdy by takovou zkouškou nemohla projít.

Že by Kessy byla nevycvičená nebo nezvladatelná, odmítá i klientka Jitky Lebedové Zuzana Třeštíková, která Kessy poznala v době, kdy si sama vybírala vodicího psa. “S Kessy jsem měla možnost se projít, když jsem si sama vybírala psa. – To bylo ale jen na zkoušku, protože Kesy už byla zamluvená. – Hrozně se mi líbila, protože byla moc šikovná.”

V případě Anny Daňhelové a Kessy se spíše objevují nejasnosti kolem toho, co se dělo během třech měsíců, které nevidomá dívka a fenka trávily spolu střídavě v Brně na škole a doma v Hobzí. Kessy se totiž podle výpovědi Jitky Lebedové vrátila v tak špatném psychickém stavu, že už jako vodicí pes fungovat nemohla.

“Kessy jsem viděla, když se vrátila, a to jsem tedy spráskla ruce, protože byla vyhublá a úplně ztratila vztah k člověku,” potvrzuje Jana Marešová, která rovněž pracuje jako cvičitelka vodicích psů a s Jitkou Lebedovou se čas od času stýká.


Anna prý se psem nezacházela dobře

Jitka Lebedová na okamžiky, kdy Anna Daňhelová přijela vrátit psa, vzpomíná následovně: “Anička při vracení psa, které jsme s jejím souhlasem zdokumentovali, s námi nekomunikovala,se psem se ani nerozloučila, vůbec jí nezajímal a ještě tentýž den si jela zkoušet jiného psa do další organizace.”

O tom, že Anna Daňhelová k fence citově moc nepřilnula, svědčí i svědectví dalších lidí, kteří s ní v době, kdy měla Kessy u sebe, přišli do styku. Podle výpovědí některých osob se Anna k feně nechovala dobře. Zdroj, který si nepřeje být jmenován, dokonce uvedl, že na internátě Kessy uvazovala k topení a trestala bílou holí.

Denisa Zábranská, která v té době s Annou Daňhelovou chodila na stejnou školu a bydlela s ní na internátě, zase uvedla, že spolužačka fenu nepřiměřeně trestala vodítkem. Dělala ale i další věci. “Jednou, při hodině výtvarné výchovy, Anička Kessy vyzvedla na stůl, nechala ji běhat po stole a říkala, že musí mít rozhled,”vzpomíná Denisa.

Na druhou stranu ale Denisa uvedla, že se Anna zpočátku snažila Kessy věnovat, hrát si s ní a podobně, ale vztah mezi nimi zřejmě nějak nezafungoval a problémy se prohlubovaly.

Na řešení problémů se psem ale měla Anna nárok a dokonce měla možnost vyměnit Kessy za jiného psa. “Pokud klientovi pes nevyhovuje, řeší se odstranění problémů u psa, to si ale musí samozřejmě klient nejprve stěžovat. Dle obchodního zákoníku, který pan Mašek v reportáži TV Prima několikrát zmiňoval, písemnou formou. K čemuž nedošlo. Pokud nelze odstranit problémové chování přecvičením, tak se pes mění za jiného, což Anička odmítla. Vracení peněz je až ta poslední varianta. I klient musí mít povinnosti, dodržovat povelovou techniku, být na psa důsledný, vytížit jej adekvátně k temperamentu a tak dále.”

Jenže Anna pro Primu uvedla, že cvičitelce volala, ale pomoc jí byla odmítnuta s tím, že bydlí moc daleko. Denisa Zábranská ale dosvědčila, že tomu bylo jinak. “Byla jsem u toho, když Aničce cvičitelka říkala, že kdyby náhodou měla s Kessy problémy, ať jí zavolá a informuje se. Ale vždycky, když jí Jitka Lebedová volala, tak Anička řekla, že je všechno v pořádku.”


Anně najednou pes nevyhovoval

Reportáž v Soukromých dramatech navíc vyzněla tak, že Anna Daňhelová dostala temperamentního psa, kterého nebyla schopna zvládat. Jitka však tvrdí, že Anna takového psa chtěla. “Anička chtěla aktivního psa, protože prý hodně chodí a je aktivní člověk, který potřebuje hodně temperamentního psa, aby vydržel často a hodně chodit.”

Cvičitelka Jana Marešová měla možnost Kessy poznat už před předáním a souhlasí s tím, že fenka byla ‘živější’, zároveň ale potvrzuje, že Anna Daňhelová si takového psa přála. “Jitka Lebedová vždycky cvičí pejsky na přání. A Kessy měla být temperamentnější. Zásadně ale odmítám, že by lovila,” říká Jana Marešová.

Jak ale potom mohlo dojít k tomu, že Kessy podle Anny Daňhelové a její matky napadala slepice a na procházkách utíkala za zvěří? “Podle mého názoru ten pejsek nebyl dostatečně vytížený. Při takovém temperamentu musí být pes využitý a musí každý den pracovat tak, jak pracoval ve výcviku, což minimálně znamená dostatečné venčení a procházení tras, po kterých má chodit.”

Podle informací více zdrojů ale Kessy takové zacházení chybělo, protože byla dlouhodobě zavřená na dvorku, a tedy neměla přiměřené životní podmínky, což se chtě nechtě muselo odrazit na jejím chování. “Co já vím, tak Kessy byla víc zavřená na dvorku, přestože z předvýchovy i výcviku byla zvyklá žít doma a trávit veškerý čas s lidmi. Takový pes se pak musí zabavit sám a je jasné, že ho to poškodí,“ hájí Kessy cvičitelka Jana Marešová.


Kessy už vodit nebude

Trvalo tři čtvrtě roku, než se Kessy dala dohromady a vrátila se jí důvěra v ‘lidskou smečku’. Nyní je v náhradní rodině a má se dobře. Jitka Lebedová ale víc podrobností s ohledem na nové majitele prozrazovat nebude. “Nechceme říkat, kde je, protože nechceme, aby někdo tu rodinu obtěžoval, zvlášť ne média.”


Jitka Lebedová uvažovala, že s výcvikem skončí

Jitka Lebedová cvičí vodicí a asistenční psy už od roku 2001. Tato práce je jí vším, a proto se kromě výcviku psů pro postižené věnuje i agility a dog dancingu a se svými pejsky jezdí na nejrůznější akce.

Za dobu, co psy cvičí, už předala více než čtyři desítky psů. Ne vždy jí ale tato práce přináší radost – například tehdy, když zavolá policie nebo úřad, že některý z klientů psa zanedbává a ať si Jitka zvíře přijede vyzvednout.

Jitka se vždy snaží vycházet svým klientům maximálně vstříc. Už při výběru psa hledá nejvhodnější plemeno pro konkrétního člověka a zvíře povahově odpovídající potřebám budoucího majitele. Proto žadatelům umožňuje stýkat se se psem i v době výcviku, procházet se s ním a v případě nespokojenosti klienta najít jiného pomocníka. Ne každá společnost na výcvik asistenčních psů poskytuje zákazníkům takový komfort.

Stává se však, že Jitčina snaha vyjde na prázdno a vše se otočí proti ní, jako v případě Anny Daňhelové. To se stává tehdy, když klient chce psa, ale nakonec zjistí, že mu z nějakého důvodu nevyhovuje. Ve smlouvě ale nejde pokrýt každý případ zvlášť, a tak může dojít k podobné rozporuplné situaci, jako v případě zde uvedeném.

S lidmi, kteří si od ní vezmou psa, se ale Jitka kvůli podobným případům snaží stýkat i v dalších letech (třeba právě formou různých soustředění) a je jim k dispozici, když potřebují radu.

I přesto se ale v řadách klientů najdou tací, kteří se po rozpoutání této kauzy k Jitce otočili zády, aniž by znali pozadí případu. „Bohužel to funguje tak, že čím víc se člověk snaží těm lidem vyjít vstříc, tak na to takhle potom doplatí,“ říká cvičitelka.

Na adresu Jitky Lebedové a jejích kolegů ze společnosti PES PRO TEBE nicméně jejich klienti, se kterými jsme měli možnost mluvit, žádné výtky nemají. Naopak oceňují snahu vyjít maximálně vstříc jejich požadavkům při výběru psa, neustálý kontakt s cvičiteli a ochotu kdykoliv řešit nenadálé problémy. Ty ale s pejsky zas tak často nebývají.

“Natík je naprosto bezproblémový pejsek, vůbec mi neutíká, je na mě závislý a pomalu bez něj nemůžu jít ani na záchod,“ říká s úsměvem Denisa o své vodící border kolii. Zuzana Třeštíková, která má labradorku Dolly, je se svou čtyřnohou průvodkyní taky spokojená a s cvičiteli ze společnosti PES PRO TEBE je stále v kontaktu, jezdí na společná soustředění a na psí soutěže.

Takoví klienti dávají Jitce sílu dělat svou práci dál, jinak by prý s výcvikem asistenčních psů skončila. “Chvilku jsem přemýšlela, jestli nemám s výcvikem vodicích psů praštit,“ přiznává se. “Je s tím spousty starostí, rozhodně to není výdělek hodný vynaloženého úsilí a energie. Jediným důvodem, který mi brání, je skutečnost, že je spoustu spokojených klientů, kteří se o své psy výborně starají, pracují s nimi po celý rok a na soustředění nám vždy děkují za to, co vše je pro ně teď jednodušší v doprovodu vodicího či asistenčního psa. Dokud to bude tak, že 80 procent lidí moji práci ocení, tak to pro mě má smysl.”