OD ČTENÁŘKY: Zvíře jako dárek aneb Jak to dopadá z mojí zkušenosti

Asi nikdy v životě nepochopím, jak někdo může dát jako dárek zvíře. Tím spíš, že jsem se setkala s tolika tragicky končícími příběhy takových živých dárků. Chtěla jsem se podělit alespoň o některé z nich.

 

Darovat živé zvíře chápu jako nezodpovědnost toho, kdo obdarovává. Dobře, může to být babička, která vnoučkovi za vysvědčení dá jeho vytouženého pejska a ti dva pak spolu prožijí krásný kus života, ne nepodobný příběhu Tomáše Holého alias Petra ve filmu Prázdniny pod psa. Jenže vždycky to tak není, mnohdy lidé dávají zvířata neuváženě.

 

Čtěte také:
Příběh tří fen, které přežily jen díky pomoci dobrých lidí

I zvířata si mohou projít peklem. Fenky Bethany, Janie a Fiona o tom vědí své. A kdyby mohly vyprávět, možná by jejich příběhy popsaly peklo lépe než jakákoliv legenda.

 

Odebírejte náš newsletter!

Zaregistrujte svůj e-mail k odběru vlaštovčího newsletteru a získejte výhody pravidelných čtenářů Vlaštovky!

 

Pepíno – nebylo to vysvobození, ale rozsudek

Jedna moje známá před časem přišla s nápadem, že své sestře dá k narozeninám pejska. Neviděla jsem na tom nic špatného, tu mladou paní jsem znala a věděla jsem, že krátce před tím o jednoho psa přišli. Známá říkala, jak je to oba s manželem moc mrzí a že by jim proto ráda udělala radost.

Protože je to ženská rozumně uvažující, neobvolávala chovatele a neobjížděla tržiště zvířat, aby vybrala štěňátko. S úmyslem vysvobodit nějakou dobrou psí duši, zajela do nedalekého útulku. Vybrala si tu devítiměsíčního křížence bígla – veselého a milého pejska, kterého prý by si sama nejraděj nechala, kdyby už doma neměla tři štěkače.

Kontakt: info@vlastovka.info

Pejsek se jmenoval Pepíno, protože ho prý městská policie do útulku přivezla na svátek Josefa. Okamžitě putoval do nové rodiny – se kterou ale paní, která ho z útulku odvážela, záměrně předem neprokonzultovala, čím ji chce obdarovat. Mělo to být překvapení – ovšem překvapovat někoho tím, že mu darujete něco, co vyžaduje péči, zodpovědnost a nese to s sebou finanční náklady, to je čirý nerozum.

A tak se stalo, že rodina známou přivítala slovy: „Jé… Ale my už dalšího pejska nechtěli. Ale to nevadí. On je tak sladkej, že si ho necháme.“ Jenže už za dva týdny dárkyni zvonil telefon a v něm rozčilený hlas sestry: „Tak ti pěkně děkujeme. Tos nám dala dárek! Ten hajzl všechno rozkouše. Když to bylo kožený pouzdro na foťák, budiž. Ale mně teď úplně rozžvejkal fungl nový boty!“

Moje známá začala mít výčitky svědomí, ale už nestačila zatáhnout za ruční brzdu. Prý ve skrytu duše doufala, že vztek z rozkousaných bot sestru přejde a všechno bude v pořádku. Ale nepřešel. Už za pár dnů, když se se sestrou viděly, se jen tak mimochodem dozvěděla, že Pepína už nemají. Známá samozřejmě chtěla vědět, kde je. „Buď bez obav, ten je v dobrejch rukou. Ten se bude mít jak prase v žitě,“ dostalo se jí odpovědi a ona z ní vydedukovala, že ho někomu dali. Až za pár týdnů se z úplně jiné strany dozvěděla, že Pepíno byl svými páníčky sprostě vyhozen s auta mezi poli, daleko od domova. Jak to s ním skončilo, ví jen on sám.

 

Angie má hrobeček na skládce

Známý a zřejmě i mnohem horší byl konec fenky Angie. Kříženka labradora byla dárek za vysvědčení pro devítiletého Míru. Vysněný pejsek se ale z pohledu nových páníčků nepovedl – nestal se chlapci tělesným strážcem, který v noci leží u postele a přes den dítě hlídá na každém kroku. Byl to rošťák, který rád honil slepice (a pár jich i zakousnul), rád hrabal záhonky a tak vůbec dělal různé vylomeniny.

Na Mírovy rodiče už toho bylo asi moc. Nevěděli, jakým způsobem se psa zbavit, aby na to kluk nepřišel a nebylo mu to líto. A tak tatínek prostě jednoho dne, když Míra nebyl doma, přivezl svého kamaráda a se psem to ve sklepě prostě skoncovali. Jak? Železnou tyčí přes čumák. Na poprvé to nevyšlo, až napodruhé, možná napotřetí – rána pro jistotu. Tělo psa se pak odvezlo na vzdálenou skládku komunálního odpadu, krev ve sklepě se pečlivě umyla… A Míra možná dodnes žije v přesvědčení, že jeho kamarádka dožila šťastný život někde v Krkonoších.


Z nechtěné Chiquity je poslední věrný přítel

Jediný pozitivní konec zvířecího dárku mám v sousedství. Dceři našeho souseda před lety její přítel dal k narozeninám štěňátko trpasličího pinče. V té rodině to byl vůbec první pes, protože táta dotyčné slečny v domě psa za žádnou cenu nechtěl – hlavně kvůli své úzkostlivě opečovávané zahradě.

Krátce potom, co pejsek přibyl do rodiny, se dvojice rozešla a holka odešla z domu – odstěhovala se k novému partnerovi. Otázkou bylo, co se psem. Užuž to vypadalo, že půjde z domu, jenže opět zasáhl osud – rodiče dříve obdarované slečny se rozvedli (paní odešla za jiným). Pánovi, dříve zarytému odpůrci psů, zůstala jen dříve nechtěná fenka Chiquita. A tak už řadu let bydlí sami dva v tom velkém opuštěném domě, opečovávají a hlídají zahradu a chodí na procházky.

Foto: Sean and Lauren, Flickr.com (některá práva vyhrazena)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *