Představuji svá housátka: Obřík, Mazlík a Drobeček

Nejraději se mi schoulí k noze a spí.

Naše housátka povyrostla natolik, aby se plně začaly projevovat jejich individuální osobnostní rysy. Tedy ne jen ty proporcionální, které mi je pomáhají rozlišovat nejspolehlivěji, ale i ty povahové.

 

Leckdo by si řekl: „Vždyť jsou to jenom husy – jedna jako druhá.“ Ale to může říct jen někdo, kdo zná husu nanejvýš z pekáče. My milovníci zvířat přece víme, že každé zvíře je jedinečná osobnost. Nejinak je tomu i u našich tří drobků.

 

 

Obřík: Nemotora a smolař

Největšímu z drobečků do jednoho kilogramu živé váhy zbývá už jen pár gramů. V pondělí tomu budou tři týdny, co jsme housátka přinesli domů, a měla všechna kolem 250 gramů. Den ze dne doslova rostou před očima.

Největší house už pro jeho robustnost delší dobu typujeme na housera. Povahově je docela nebojsa, ale při své fyziognomii taky docela nemotora. Každou chvíli si přišlápne jednu nohu a pak se kutálí jak brambor. Na druhou stranu, je to taky pěkný smolař. Když se stane nějaký karambol, Obřík v něm hraje hlavní roli.

Nejzávažnější nehoda se stala první den, který trávili na zahrádce v nově zhotovené ohrádce. Vítr shodil dřevěnou bednu, kterou tam celkem nešikovně umístil stavitel ohrádky (jímž jsem, jak musím alibisticky podotknout, já nebyla). Když jsem bednu nadzvedla, bylo pod ní rozpláclé tělíčko. Obřík vydával jen tichounké pípání a plácal sebou na místě. Při představě, že budeme muset to nebohé ptáče usmrtit, aby se netrápilo, jsem dostala hysterák. Jenže, to by nebyl Obřík. Převezl mě. Netrvalo ani půl hodinky, co jsem pro něj prolévala slzy, a už byl na nohou a zase šéfoval celému hejnu.

 

Mazlík: Přítula věrný svému jménu

Podívejte se, jak usilovně mi Mazlík ďobe pantofel. Až mám na něm díru!

U prostředního housete jsme pořád na vážkách, jestli je to kluk, nebo holka. Bezprostřední je spíš jako houser, ale mazlí se jako husička. Je to on, který, když přijdu na zahradu a zavolám Husausausausááá“ je u mě jako první, natahuje krk, vypráví, jako kdybychom se týden neviděli, a pak si mi sedne k noze a nechá se hladit. Nebo mi oďobává boty.

Je to ale taky rozený individualista. Drží se většinou stranou od ostatních a ďobe si travičku. Ne, že by nebyl společenský, ale zkrátka si jde raději po svém.

 

Drobeček: Co chybí do velikosti, to má na energii

Je nejmenší a ostatní dva určitě jen tak nedohoní. Ten, kdo mě zná, by mohl říct, že jsme si v tom podobní – i já jsem rozměrově poněkud podprůměrná (i když to nelze vztahovat na všechny tělesné partie). A možná, že ti, co mě znají ještě lépe, by hledali další podobnost mezi mnou a husou, ale to tu raději rozebírat nebudu.

I přes svou drobnou tělesnou konstituci má Drobeček sil a vůle do života dostatek, a tak se o něj nikterak nebojíme. Nejvíc času tráví s Obříkem. Mohlo by se zdát, že v něm má silného ochránce, ale opak je pravdou. Obřík ho při své nemotornosti každou chvíli zašlápne nebo rovnou zavalí. Má to, chudák Drobeček, těžké. A to říkám s plným porozuměním.

 

Foto: archiv autorky

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *