Tři housátka aneb Jak se pořizuje eko sekačka na trávu

Je to už řadu let, co jsme měli husy. Byly to doby, kdy naše domácí hospodářství čítalo hejna hus, kachen a brojlerů, v králíkárně dupali králíci a ve chlívku chrochtalo jedno nebo i dvě prasátka. Hrozně mi tyhle časy chybí. A tak jsem uvítala, když rodina přišla s nápadem, že si pořídíme husy – ne na maso, ale aby nám měl kdo opečovávat trávník na zahradě.

 

Jenže náš záměr vzal loni za své, když nám v drůbežárně řekli, že housata už toho roku nebudou. Letos už jsme si ale příležitost ujít nenechali. Když nám v březnu do schránky přišel leták z jedné moravské drůbežárny, která má rozvozové trasy snad po celé republice, hned jsme si tři housátka objednali.

 

 

Tři malí ušmudlánci

Dodávka s drůbeží měla stanici před jedním z místních supermarketů. Dost nepříjemně mě překvapilo, když prodejce otevřel úložný prostor dodávky, ze kterého se vyřinul pach a pípot kuřat, káčat a housat „naskládaných“ v papírových krabicích a přepravkách. Moje idealistická představa o úložném prostoru s ventilací a pohodlnými klíckami tím vzala za své.

Řekli jsme si o tři pětidenní housata, nastavili košík a prodejce za krk vytáhl tři špinavé kousky, které připomínaly spíš káčata. Mamka se hned ohradila, že to přece nejsou husy, ale prodejce je zase za krk vytáhl se slovy: „Tohle jsou housata, paní.“ A byla. Jen to přes tu špínu nebylo na první pohled poznat.

Pominu-li dále fakt, že nás prodávající vzal na hůl, protože dle ceny za pětidenní housata, uvedené v letáku, jsme zaplatili o 200 Kč navíc, byla jsem ráda, že si domů neseme tři drobky a že jim patrně poskytneme lepší životní podmínky, než jaké měli v drůbežárně a na cestě dodávkou.

 

Ubytování a první koupání

Po cestě domů nás chytil pořádný slejvák. Studený vítr nekompromisně dotvrzoval naši obavu, že housátka nebudeme moct ubytovat ve chlívku, ale že prvních pár dnů budou muset zůstat doma v teple. – A to jsme si je schválně objednali až na duben, že už bude hezčí počasí…

Ač vodní ptáci, voda se jim zatím moc nezamlouvá. Ale o tom se více rozepíšu v některém z příštích příspěvků, neb je to na samostatnou kapitolu.

Jakmile jsme přišli domů, začalo stěhování ohrádky z chlívku do nevyužívané místnosti u nás doma, příprava krmení, a hlavně – první koupel. Tou jsme se však u nových obyvatel jako milující chovatele neuvedli. Cachtání ve vlažné vodě je očividně vyvedlo z míry, pištění korel, které vyjeveně reagovaly na jejich pípání, se jim taky moc nelíbilo a dotírání žárlivého psa Benjiho jim taky asi nebylo příjemné.

Všechno ale napravila míchanice z vařených brambor, pšeničného šrotu, kopřiv a pampelišky. Očividně byli po dlouhé cestě pořádně vyhladovělí, a tak si ani moc neobhlíželi nové bydlení a hned se pustili do jídla.

 

Co to tu pořád pípá?

ubytovat housata v domě opravdu není ideální řešení. Na to jsme přišli už druhý den, když se celým domem linul husí odér. Ale co se dalo dělat, když se denní teploty pohybovaly kolem šesti stupňů a noční padaly pod nulu.

Nicméně, odér nebyl to nejhorší. Horší bylo neutichající žadonění o naši pozornost. Husa je tvor nadmíru společenský a komunikativní. U mláďat, která si navíc každého ve svém okolí adoptují za mámu, to platí tím spíš. A tak se domem neustále rozléhalo trojhlasné píííp, píííp, které se v charakteristický řev naštěstí promění až v dospělosti.

Tenhle koncert nevýslovně iritoval Benjiho, který mezi námi neustále pobíhal a dožadoval se toho, abychom šli to malé, voňavé, co určitě i dobře chutná zkontrolovat. Když jsme jeho přání vyhověli a otevřeli dveře do husího apartmánu, táhlé píííp se proměnilo v tiché a spokojené gaj gaj gaj, dlouhé krčky se stáhly, hlavičky se sklonily ke krmítku a spokojeně ďobaly míchanici. – To přece nemohla být tahle miloučká stvořeníčka, co tu před chvílí dělalo takový bengál…

Jenže po odchodu všechno začalo na novo. A trvalo to i celé hodiny. Housata totiž stále odněkud slyšela naše hlasy a šramocení, což je jen utvrzovalo v tom, že je koho volat a že to chce jen vytrvat. A výdrž tedy měla. Dokonce takovou, že třetí den už některým členům domácnosti (psa a korely nevyjímaje) doslova tekly nervy. Mně ale tento „křest řevem“ přinesl určité sebepoznání – a sice že i když s lidmi a technikou ztrácím trpělivost permanentně, husí povyk mně o nervy připravit nedokáže.

 

První vážení

První vážení. V záběru i Benji, který jaksi dodnes nevzal na vědomí, že jsme si husičky nepořídili za účelem sežrání.

Abych měla přehled, jak naše droboť přibývá, vytáhla jsem svou digitální kuchyňskou váhu a hned první den všechny tři zvážila. První míry byly 174, 146 a 143 gramů. To se ještě pohodlně vešli na dlaň a já netušila, že po týdnu už budu mít co dělat, abych je udržela v obou rukách, protože jejich míry se téměř zdvojnásobí.

Ale to bych hodně předbíhala. Mezitím se toho ještě dost událo – stěhování, první pasení, první úraz a zmrtvýchvstání jednoho z housat… Ale o tom zase v příštím článku.

Foto: archiv autorky

 

2 komentářů k “Tři housátka aneb Jak se pořizuje eko sekačka na trávu

  1. Petr Dobrý
    28.5.2014 at 17.55

    Myslím, že s vaším vztahem ke zvířatům je zbytečné podporovat velkochov, kde o zvířata jde až v poslední řadě. Však to sama popisujete, jak prodej vypadal. Příště tedy doporučuji malochov a kupovat až ve věku min. 6 týdnů. Do té doby mohou být prckové s mámou, kterou, jako všichni živé tvorové potřebují.
    Jinak držím samozřejmě s chovem palce a zdravím kačky. 🙂

    Petr Dobrý

  2. 7.7.2014 at 17.18

    No vida, čte se to jako napínavý a ze života. Jedu dál – jenom kde je ta avízovaný ekosekačka? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *