Fany: Farmaření po holandsku

V polovině března byla farmářka odeslána do zahraničí na pracovní víkend. A protože rozdíl mezi odletem v neděli v poledne a v neděli odpoledne je co do příletu srovnatelný, protože čas na farmaření stejně nebude, rozhodla se strávit neděli v Holandsku a objevit něco z krás této země.

 

Můj průvodce byl vynikající hostitel s dobrými kontakty, takže na otázku:  „A co bys chtěla vidět?“ jsem odpověděla: „No, já bych ráda na nějakou farmu…“ A tak se taky stalo.

 

 

‚Továrna‘ na tulipány

Nejprve jsme se ale jeli podívat do „továrny na tulipány“. Jinak se to nazvat nedá. Jedná se o rozsáhlé skleníky, kde se pěstují tulipány na rozvoz do celého světa. Vše je zde řízeno počítačem a pásová výroba je srovnatelná s mladoboleslavskou linkou automobilky Škoda.

 

Na kvetoucí tulipánová pole byla bohužel ještě zima. Je zde jeden výstavní park s tulipánovými zahradami, na který ale v době otevření denně naběhne tak 5000 turistů. To si ráda nechám ujít. Zato následující program byl parádní.

 

Laserová dojička…?

Dojeli jsme na nedalekou farmou, kde mi majitelka udělala soukromou hodinovou exkurzi. Poprvé v životě jsem viděla automatickou dojírnu v praxi a řeknu vám, je to zážitek i pro nezemědělce!

Laserové paprsky zaměřují struky a nasazují na vemena dojičku naprosto přesně a daleko lépe, než by to šlo mně. Krávy zde byly zejména holštýnky, skot s vysokou dojivostí (nad 30 litrů mléka denně), a pak jsem zaregistrovala několik zástupců belgického modrobílého skotu (poznávačka ze školy nese ovoce). Pak jsem se byla podívat ještě na telátka.

 

Nejlepší částí byla závěrečná návštěva obchůdku s domácími produkty, který hospodářka otevřela jen pro nás. Chtěla jsem si koupit bochníček domácího sýra, ale dostala jsem ho darem, tak jsem si alespoň přikoupila pár sladkostí. Lidé zde byli opravdu velmi přátelští a pohostinní, bohužel více než u nás. A počasí se vyvedlo, svítilo sluníčko a všude podél cest rostly divoce narcisy. Nádhera.

 

‚Kopcovité‘ Nizozemí

Tečkou za krásným dopolednem byla cesta k Severnímu moři, které jsem viděla poprvé v životě (vlastně podruhé, ještě v pátek po příletu jsem byla na pobřeží v den Haagu). Nedaleko Amsterodamu se nachází přírodní park s původní, kopcovitou (!) krajinou, písečnými dunami, křovinami a skalisky. Jeden si říká, jestli je stále ještě v Nizozemí. A jezdili tam na koních. Pohled na bryčku mne přivedl na myšlenku mít něco podobného na statku.

 

Ač se mi původně nechtělo, nakonec musím přiznat, že se jednalo o skvělý víkend a naprosto nejlepší služební cestu, na které jsem byla. Účelem bylo samozřejmě něco jiného, o tom možná někdy příště – mám do budoucna velké plány.

 

Foto: archiv autorky

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *