Fany: 14. 4. 2013: Konečně jaro

Na statku U hospodáře Petra se minulý týden jásalo. Konečně se mohlo začít pracovat na přípravě pastvin pro dobytek. Uvláčet, opravit hrazení a čekat, až vyroste aspoň trochu tráva, aby se mohly jalovice odstěhovat z chléva na letní byt pod širým nebem.

 

Farmářka také jásá. Už nemusí při vyjížďce drkotat zuby, zahodila šálu, rukavice a punčocháče a místo termosky s horkým čajem si s sebou nosí minerálku. Dalším pozitivem na dubnu je, že se opět rozběhla sousední pila, která statek zásobuje pilinami. Zimní slaměné podestýlání není žádný med, protože povětšinou tekutý  telecí odpad slámou proteče a jeden pak čvachtá v močůvce i ve chlévě. Zato piliny mají skvělé absorpční schopnosti na veškerou biomasu (láká mne dodat „kromě mrkve“, ale nebudu škodolibá).  Nadšeně tedy jezdím s kolečkem přes dvůr nakládat piliny.

 

 

A dostali jsme nové nářadí. S ostrou, neobroušenou lopatou je radost pracovat, což jsem posoudila teď o víkendu. Přivádí mne to na myšlenku jednoho vtipu o našich romských spoluobčanech (bojovníci za práva menšin nechť přeruší čtení):

Malý romský chlapec najde lžičku a neví bohužel, že je to lžička. Jde domů, ukáže ji mamince a povídá: „Maminko, copak je to?“ … „Hm, ne, nevím, jdi za tatínkem, je starší a chytřejší.“ Jde za tatínkem: „Tatínku, tohle jsem našel, co je to?“ … „Hm, ne, já jsem vylezl ze třetí, to nevím, jdi za dědou, je starší, bude vědět.“ Jde za dědečkem: „Dědo, našel jsem tohlencto, co je to?“ Dědeček to chvíli studuje, potom vytřeští oči, lžičku odhodí a vykřikne: „Dej to pryč! To je semínko od lopaty!“

Neděle mne donutila po delší době vytahnout foťák a pokusit se o nějaké záběry domácí zvěře. Zvěř divokou bohužel nemohu fotit, protože brát si přístroj na vyjížďku by byla vražda (toho přístroje). Na herky patrně leze jaro, protože nějak ožily, čímž mi občas výrazně stoupne adrenalin. A to jsem zrovna v neděli měla před očima krásný záběr – jedu si po poli a najednou vlevo od sebe slyším slabé, nepatrné pochrochtávání. Otočím se a vidím malinké pruhované selátko divočáka, jak osamocené metelí po poli směr les a u toho si „brumlá“. Nejprve ve mně hrklo, že mamina bude nedaleko, ale prasátko asi bylo na zakázaném výletě. Momentka by to byla parádní, ale bohužel… Mohu nabídnout jen nudný pohled na krmící se herky, které po hodinové vyjížďce musely jít doplnit tukovou vrstvu.

Ostatní zvířectvo pojmu hromadně, neboť je čtenářům dovře známé.  Za pozornost stojí snad jen pomořanský houser, který bude, doufejme, brzy tatínkem. Husa už nějaký ten týden sedí na vejcích a kdykoliv se k ní přiblížíte, začne kejhat o 106. Houser se k ní samozřejmě ihned přidá a Vy raději odejdete, protože se to nedá poslouchat.

 

Pořád to ale je mnohem lepší, než když se rozhulákají perličky. Ty, co do decibelů, strčí do kapsy i nejednu diskotéku. A já už začínám být na ten zvuk tak alergická, že mne napadají i myšlenky nenápadně otevřít dveře do kurníku a pustit Krejzu z kotce… od čehož mne odrazuje zejména představa řevu hospodářky Bohunky, který by i ty perličky hravě porazil (a na rozdíl od ptáků na Bohunku nemůžu zařvat „drž zobák, neřáde“).

 

Poznámka na závěr – ty nohy na obrázku vpravo jsou opravdu moje. Pes, místo, aby aspoň chvilku počkal, než se posunu s foťákem, tak se vždy rozvalil přímo pode mnou, takže jsem musela fotit ze shora…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *