Fany: 11. 3. 2013: Starosti se psem

Znáte to přísloví „pro dobrotu na žebrotu“? Asi tak se cítím já po uplynulém týdnu. Mé Vánoční rozhodnutí adoptovat psa jsem asi učinila v pomatení mysli. Tedy, ne že bych se o Krejzu přestala starat. To už teď dost dobře nejde, protože si na mne a na společné vyjížďky lesem tak zvykla, že je schopná rozbourat kotec, kdybych nedejbože vyjela bez ní. A tak se po lesích a loukách brouzdám za neustálého vyřvávání „“Ty hajzle jeden, neser mě a funguj!“, což je na střídačku adresováno psovi a koňovi.

 

Krejzině jsem se začala věnovat ze soucitu. Byla jsem nešťastná a tak mne zčistajasna napadlo začít venčit tu chudinku neustále zavřenou v kleci. Aspoň někdo měl radost ze života. Po pár týdnech, když to šlo na vodítku i bez vodítka, vzala jsem psa s sebou s koněm. Po měsíci jsem psa nechala občas i pobíhat po statku, byl-li zavřený kurník. Krejza je bohužel mordýřka a zakusuje slepice. Alespoň doposud to dělala. Jak by také ne, když se z klece dostala přinejlepším jednou týdně. To je pak doslova pes utržený ze řetězu.Na podzim si Bohunka pořídila tři perličky. Ptáci to jsou podle mne na dvě věci – aby vyřvávali po kurníku a dráždili psy. Krejza je z nich opravdu “na větvi“ a jde po nich jak divá. Hned ze začátku za to ode mne vyfasovala kopanec a zdálo se, že pochopila. I nechala jsem ji tedy občas po statku bez dozoru. Jelikož se mnou chodí ven 3-5x týdně, někdy na 2-3 hodiny ve slušném tempu, myslela jsem si, že jí nezbývá energie na lumpárny.

 

 

Ve středu jsem vyjela s Tibim a psem a hnedle za statkem jsem jich obou měla plné zuby. Blbej pes totiž vyletěl ze křoví, přičemž s sebou sebral i kus ohradníku. Blbej kůň se vyděsil, uskočil tři metry do strany a začal zdrhat. No a ještě blbější jezdec, místo aby spadnul do měkkého bahna a dal si kúru, neboť bahno je zdravé na pleť, se chytnul nohama, čili na koni zůstal, nicméně záda mu pokračovala v původním směru. Jééé, já si tak hnula s krkem, ramenem a lopatkou, že jsem se nemohla ani otočit, natož ohnout. Vyjížďku jsem, samozřejmě, dojela, a pak sedla ještě na Gitu, kterou nenapadlo nic lepšího, než při každém cvalu nabrat rychlost tryskomyši a vyhazovat, takže jsem si záda dorasila úplně. Po slezení z koně stylem „sestup z Himalájí v posledním tažení“ jsem zjistila, že se fakt nehnu a začala řešit, zda vůbec dojedu domů. Obstarala jsem kobylu a chtěla zavřít psa, který se ale kamsi zdejchnul a já se ho nemohla dovolat. Nakonec se vynořila, ale byla zjevně mimo a na mé povely kašlala, což mne mělo nakopnout, ale já byla tak zničená, že jsem ji čapla, zavřela a odjela domů.Druhý den jsem zjistila, že nemůžu vstát z postele a chci-li otočit hlavou, musím otočit celým tělem, protože krkem neotočím. Do práce jsem dolezla stylem robota nataženého na klíček. Srovnala mne až odpolední rehabilitace s lopatou v ruce. Sice jsem při nošení kýblů s vodou umírala (a co teprve ohnout se a nasbírat slámu do nůše), ale opět se mi potvrdilo, že práce vyléčí všechno. Nasedlala jsem Gitu a pustila Krejzu. Hned nato přileji hospodáři a pes mi byl vyrván z rukou a vrácen zpět do klece s naprostým zákazem vycházek v jiné podobě, než na vodítku. Rozlícená Bohunka nadávala, že ta mrcha jí ve středu večer zakousla perličku a druhou zmrzačila. Hrklo ve mně pěkně, přece jen je to moje vina, že jsem psa neuhlídala. A konec ježdění se psem, vrah patří za mříže a basta.

To platilo jen do druhé vyjížďky s Korou, kdy nešťastný a nic nechápající pes vyvrátil dvířka kotce a utekl za mnou. V té chvíli mi došlo, že to není řešení, i nakráčela jsem na dojírnu a oznámila, že ok, pes na statku pobíhat nebude a do kurníku nepáchne, ale na vyjížďky si ji brát budu, protože jinak stejně uteče a nemůže být jenom zavřená v kleci. Bohunku už naštěstí vztek přešel, tak mi to odkývala. V neděli jsem tedy vzala koně a psa a vyjela. S Gitou bylo všechno v pohodě, zato s Tibim se Krejza opět předvedla. Vlastně se předvedli oba dva, nejprve Tibi, který mne při strouhání zčistajasna štípl (=kousl) do zadku. V tu ránu rašple posloužila zcela jinému účelu. Jen co jsem vyjela za statek, předvedla se pro změnu Krejzina. Nějak se jí podařilo dostat se přes plot na cizí opuštěný pozemek a nemohla ven. I nechala jsem koně stát a jala se přelézat plot. Psa jsem popadla a přehodila na druhou stranu a pak se škrábala zpátky.

To jsem ještě zapomněla zmínit, že v neděli se odčervovalo, což znamená, že mám nervy na pochodu, protože narvat herkám do huby injekci s hnusnou bílou pastou není žádná sranda. Naštěstí na to používám fígl „jazyk ven“. Jedná se o rychlou a čistou metodu – kůň s jazykem venku má hubu otevřenou a moc se nemůže bránit, takže celkem v klidu zasunete ruku s injekcí až na patro, čímž zabráníte vyplivnutí pasty. Naše koně jsem zvládla krásně, problém byl jedině s Peregrin, která u toho dělá „psí“ kusy, ale oproti loňsku to šlo výrazně lépe.

Na závěr skutečná PERLIČKA. Odpoledne jsme s Bohunkou tak různě poskakovaly po statku a najednou slyším: „Pojď se na něco kouknout!“ Přijdu a co nevidím – v jednom z kotců po telecím vesele sedí 3 (slovy tři) perličky! Nevěřím svým očím. Myslela jsem, že Bohunka našla mrtvého ptáka, ale dozvěděla jsem se, že jen kupu peří. Perlička se zjevně stihla ukrýt mezi krávy a po pár dnech se živá a zdravá vrátila do kurníku. A chudák pes by za lehké ublížení na zdraví vyfasoval doživotí.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *