To je kočka, napsala – dojímavá knížka příběhů opuštěných koček

Nejsou to povídky z pera spisovatelky, ale příběhy, které napsal život sám. A snad proto jsou tak upřímné, poutavé a milé. Tento originální soubor kočičích příběhů tak určitě nezaujme jen milovníky koček, ale všechny, kdo mají rádi zvířata.

 

Každý z příběhů této knížky vypráví o životě opuštěných koček, které našly nový nebo prozatímní domov v domácím depozitu. A jsou to někdy osudy značně pohnuté, jako například v případě kočičky Toničky, která se naštěstí po střetu s autem, který jí způsobil několikanásobné zlomeniny pánve, dostala do dobrých rukou, nebo koťátka Pipi, které kvůli záhadnému onemocnění nejdřív přišlo o zrak, pak o sluch a nakonec i o život.
/div>

 

Mít domácí depozitum, to není jen permanentní mazlení s kočkami

A nejsou to jen pohnuté osudy koček, ale mnohdy i lidí kolem nich. V rámci svých domácích depozit (tedy kočičích útulků v jejich vlastním bytě) se jim snaží dát všechno, co potřebují. A není to nic jednoduchého – vůbec nejde jen o mazlení s kočičkami a povinnosti v podobě pravidelného krmení, úklidu kočičích záchodků a občasných návštěv veteriny, kterými ten kolotoč končí. Je to čtyřiadvacetihodinová starost, u které nikdy předem nevíte, co dalšího přinese.

Přijde například březí kočička se zkroucenou packou, která si evidentně žádá amputaci. Tlapku se díky ochotě a skvělé práci veterináře podaří zachránit, ale to, co prožívá ‚chovatelka‘ v domácím depozitu, je horor. Kočka svá koťata jedno po druhém odvrhuje a i přes veškeré její snahy jedno po druhém umírá. Nakonec se od veterináře dozví, že její úsilí stejně nemělo smysl, protože koťata se narodila s onemocněním, které pro ně už před jejich narozením bylo ortelem smrti.

 

Autentické příběhy provozovatelek domácích depozit

Takové příběhy by zřejmě nevymyslel žádný spisovatel na světě. Autorkou knihy je Markéta Matějková, členka občanského sdružení Kočičí naděje, a tedy i osoba nejpovolanější.

Spolu se svými kamarádkami a známými, které také provozují domácí depozita, se rozhodly dát dohromady soubor příběhů, které se staly jim a jejich kočičím svěřencům. Vznikla z toho více než zajímavá knížka, doplněná o spoustu krásných barevných fotografií.

 

Ukázka z knihy To je kočka, napsala

Začalo to jednoho dne – už ani nevím, jestli bylo ráno nebo odpoledne nebo něco mezi tím, vlastně to ani takhle nezačalo, ale to je první, co si pamatuju – o svém předchozím životě vám nemůžu říct nic. Tak tedy pamatuji si, že jsem se nějak ocitla ve škarpě u silnice. To je taková ta hladká cesta, po které jezdí ta velká, smradlavá a hlučná zvířata, co se od nich vždycky lidi nechají dobrovolně sežrat a na konci cesty je ta příšera zase dobrovolně vyplivne. Nechápu to, já bych třeba mouchu nikdy dobrovolně nevyvrhla. No a u té silnice je to taky hodně mlhavé. Nevím, jestli jsem byla vyděšená nebo jsem jenom radostně lovila ptáčka nebo můru. Co vím úplně jistě, byla rána a velká, VELKÁ bolest.

To zvíře nezastavilo, uhánělo dál a já nemohla na nožičky, nemohla jsem bolestí skoro dýchat, dělaly se mi mžitky před očima, byla jsem hrozně vyděšená, rozšířily se mi zorničky a já nevěděla, co se se mnou děje, proč mě zadní nožky neposlouchají, zadeček jenom leží a nechce se zvednout. Ještě před chvílí jsem přece normálně běhala, tak proč to po tom setkání s tím velkým tvrdým zvířetem najednou nejde a strašlivě to bolí? Bylo hodně otázek a hodně bolesti tam u té hladké cesty a já ani nevím, jak dlouho jsem se marně snažila zvednout se, kolik pokusů jsem absolvovala a výsledek byl pár centimetrů, než mě úplně opustily síly a já jen bezmocně a bezvládně ležela na té hladké cestě a čekala na další plechové zvíře nebo nějakého člověka, až mě dorazí a já se vydám za Duhový most.

Všechno už bylo v mlze, když jsem uslyšela kroky a pak na mě někdo sáhl. Ženský smutný hlas se mě ptal, co se mi stalo, moc mě litoval, že mě to musí bolet a že mě nemůže nechat se takhle trápit. Neměla jsem sílu, abych odpověděla na měkký hlas a soucitná slova, bolest byla tak ohlušující, že jsem ani pořádně nevěděla, co mi to vlastně všechno říká. Cítila jsem jen teplé ruce, které se neštítily rozbitého těla a zvedly mě ze studené země. Cítila jsem, jak mě zabalily do nějaké látky a jak se snažily vyrovnávat otřesy kroků, aby mě to nebolelo ještě víc. Pak kroky ustaly a já jsem se v hadru ocitla v nějakém lidském doupěti s jasnými světly, paní si mě opatrně položila na klín a čekaly jsme. Mlha nechtěla odejít, ale já se snažila jí prohlédnout, chtěla jsem všechno vědět, být zase ta zvídavá kočička jako předtím, tak jsem se moc snažila! Jen jsem uslyšela další milý ženský – tedy spíše asi dívčí hlas: „Další, kdo je na řadě,“ a já cítila, jak se moje tělo vzneslo a podpatky paní dělaly hrozně hlasitě cvak, cvak, cvak…

 

Zdroj textu: To je kočka, napsala – Markéta Matějková, str. 31 a 32.
Foto: str. 33

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *