1.-3. ledna 2013: Nový rok na farmě

statek„Všechno to začalo na Novej rok. Bylo mi dvaatřicet a byla jsem svobodná.“ Tak to jsou první dvě věty z filmu o Bridget Jonesové. I seriál „Život na statku“ začíná na Nový rok. Já se jmenuji Fany, bydlím ve velkoměstě, pracuji v kanceláři, táhne mi na třicet a jsem svobodná. Děti nechci, zato spoustu zvířat. A právě o nich bude tato rubrika.

 

To byl jednou jeden statek, říkejme mu třeba „U hospodáře Petra“. Statek se nachází ve vesnici Z., cca 30 km od místa, kde bydlím. A v tom statku je řada zvířat, od krav dojnic a krav jalovic přes telata po koně, slepice, kachny, husy, králíky a další havěť. K tomu dva psi a několik „divokých“ koček. O statek se stará hospodář Petr s hospodářkou Bohunkou, oba věkem již v důchodu. Dále sem jednou týdně chodí pan Honza, jezdit na jedné kobyle. A před několika lety tu našel domov i Tibi, kůň paní Evy.

Paní Eva byla nadšený jezdec a Tibimu se opravdu věnovala, ale před rokem přišel Utrum – paní Eva totiž otěhotněla. I vyvstala otázka, co s koníkem? A tak paní Eva zavolala své staré známé z dob, kdy ještě jezdila jako zákazník na jednom ranči, a zeptala se mne, zda bych nevěděla o nějakém jezdci pro Tibiho? Samozřejmě jsem věděla – JÁ!

A tak jsem se dostala na statek. Nejprve coby jezdec na Tibiho, případně i Gitu, kobylu hospodářky Bohunky. Začala jsem jezdit oba dva a společně s ježděním jsem si přibrala i péči o ně, alespoň přes víkend. Postupně jsem tuto péči rozšířila na všechny místní koně. Kromě Tibiho s Gitou na statku bydlí ještě Kora a Márinka. V létě jsem začala jezdit i na Koře, s vidinou toho, že by to jednou mohl být můj kůň. Zatím ale bohužel nejsem v takové finanční situaci, abych si ji mohla dovolit. Navíc je tu ještě její dlouholetý jezdec pan Honza, který je naštěstí ochoten mne nejen akceptovat, ale dokonce i trénovat. Jakožto bývalý reprezentant-pětibojař má co předat a já se ráda něco naučím od zkušeného jezdce.

 

 

Tak nějak v létě jsem, vzhledem k dlouhým dnům a dostatku času, začala vypomáhat i s telaty a od té doby s nimi pomáhám stále. Rovněž jsem se od Vánoc začala věnovat Krejzince, pejskovi, zavřenému na statku v kleci, o niž se Bohunka stará z dobré vůle – majitelé se na ni vybodli. Už teď práce až nad hlavu. Naštěstí není nouze o veselé příhody, o které se mohu podělit. A začneme hned tento týden, protože jak na Nový rok, tak po celý rok.

 

1. ledna 2013

Na Silvestra odpoledne jsme s Petrem a Bohunkou probírali, co kdo bude dělat na Silvestra.  Já program neměla, tudíž jsem pronesla, že bych ráda přijela hned na Nový rok ráno. Hospodář Petr se rozloučil slovy:  „Tak schválně, kdo tu zítra bude první“.  Vzhledem k tomu, že se dojí kolem šesté, jsem odpověděla, že to je jasný. Jaké bylo mé překvapení, když jsem druhý den po osmé hodině míjela obě auta hospodářů zaparkovaná před jejich domem ve vedlejší vesnici! „To není možné,“ říkala jsem si.

No… nebylo, oba jsem zastihla na statku v plné práci. Z alkoholového opojení jsem je ale podezírala marně, i když slavili do půl druhé ráno. V pracovním autě jim odešla baterka, a bohužel bylo zaparkované tak, že bránilo ve výjezdu druhému, svátečnímu vozu. Tak šli pěšky… Jak říkal Petr, snad se nevyplní příslovečné „Jak na Nový rok…“ Za sebe doufám, že ano, neboť jsem zmučila jak Tibiho, tak Gitu. Pouze Koru jsem si schovala na další den.

 

2. ledna 2013

Překvapilo mne, jaký je po ránu provoz, a pak mi to došlo. Vždyť je normální pracovní den! To jen šťastlivci jako já mají dovolenou (ještě přebytky z loňského roku). Sice o dovolené dřu několikanásobně víc, než v práci – přece jen se práce v kanceláři nedá s lopatou, vidlemi a kolečkem srovnávat – ale zato pracuji s nadšením a domů chodím s čistou hlavou.

Dnes mne kromě delší vyjížďky na Koře a tradiční práce kolem koní čekalo ještě kydání telecího (tak jsem si překřtila telata), kterému, pokud zlobí, občas vyhrožuji řezníkem. Slepice zase do chlíva naháním s bojovým pokřikem „Slepice na paprice!“ Odpoledne jsem, již v notně použitém stavu, ještě cvičně obešla pastviny s Krejzinou (herdek, nejsem si jistá, že se to takhle píše, musím se zeptat) a také vzala domů Kořinu podsedlovou dečku a podbřišák na vyprání – to bude Honza koukat! Teda, jestli si toho všimne… budu ho na to muset upozornit.

 

3.ledna 2013

Nádherné dva týdny farmaření jsou s dneškem nenávratně fuč. V pátek budu dřepět u psacího stolu. Počasí je navíc pěkně protivné, prší, fouká, zima, občas padají ledové krupičky, brrr. S Gitou jsme pěkně zmokly. Samozřejmě jsem si zapomněla převlečení, i navlékla jsem na sebe starou mikinu, co jsem vyhrabala v sedlovně, a protože přestalo pršet, rozhodla jsem se vylézt i na Tibiho. Co se mi ale vůbec nechtělo, bylo jít venčit. Jak to udělat, když jsem včera Krejzince (pořád nevím, jak se to píše) slíbila pořádnou procházku? No, čtvrtek po poledni, všední den, počasí odporné, že by ani psa nevyhnal – pravděpodobnost, že v lese natrefím na podobného blázna, se téměř blížila nule, a tak jsem se rozhodla zariskovat a vzít Krejzinu s sebou na vyjížďku, čímž se mi splnil dávný sen – vyjet si na koni se psem.

Idylku v polovině jízdy pokazil Tibi, který se rozhodl osladit mi mé povykování „pašák, šikovná, hodná,“ jež nebylo určeno jemu, a při cvalu hodil tak parádního hrba, že jsem si málem vystoupila za jízdy. Počastován byl taktéž hlasitými slovy, která však neměla podobu „no to je ale šikovný koníček,“ nýbrž se jednalo o velmi nelichotivé výrazy na téma koňovy ‚inteliogencve‘ a charakteru, načež byl donucen v inkriminovaném úseku nacválat ještě jednou, tentokrát ale ve slušném provedení.

Protivný nicméně zůstal po celý zbytek vyjížďky, takže jsem ho po hodině měla plné zuby (a taky mi byla pěkná zima, ono se zmrzlými koleny se špatně dělá cokoliv). Rychle jsem vykydala poslední box a skočila do auta s vidinou vany s báječně horkou vodou a něčeho teplého do žaludku.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *