Dokážou kočky truchlit?

Tuhle otázku si pokládám pokaždé, když si vzpomenu na příhodu, která se nám stala před několika lety. Dodnes nikomu z rodiny nejde do hlavy, co se tehdy našemu kocourovi Mikešovi honilo hlavou a co bylo podstatou jeho počínání.

To jsme ještě měli dvůr plný zvířat. Naše smečka kromě nás dvounožců čítala dva pejsky (dědečka Fida a mladíka Míšu) a pět koček (mámu Lízu a její čtyři odrostlá koťata).

Líza byla dobrá máma a taky se v mateřství hodně činila. Koťata měla i dvakrát do roka, a to po čtyřech až pěti mrňouscích. V ono osudné léto pečovala o svůj vrh za účasti jednoho ze svých potomků – s kocourem Mikešem.

 

 

Starostlivý táta

Nešlo nám tehdy do hlavy, že Mikeš spolu s Lízou u narozených koťat tráví takřka 24 hodin denně. Zatímco jiní kocouři jsou pro koťata spíš hrozba, Mikeš s Lízou lehával v pelíšku a pomáhal jí o malé pečovat.

Jednoho dne se ale stalo něco, na co já osobně nikdy nezapomenu. Pes Míša, oddaný mazel a hravý rošťák, se v nestřeženou chvíli dostal k pelíšku s koťaty. Tomu jsme se vždy snažili zabránit, protože Míša si sice s koťaty rád hrál, ale teprve pár týdnů stará mláďata byla na jeho hry moc křehká, a tak jsme měli dvě nepříjemné zkušenosti, kdy koťatům zlomil páteř a museli jsme je nechat utratit.

Tentokrát se ale stalo něco horšího. Míšu jsme s kotětem načapali moc pozdě. To už se vedle něj svíjelo s prokousnutým bříškem. Nebylo mu pomoci, během několika minut umřelo.

 

Mikeš truchlil

Kotě jsme obrečeli a pohřbili ho na zahradě a mamka na hrobečku zapálila svíčku. O něco později jsme hledali Mikeše, který, k našemu údivu, nebyl s Lízou v pelíšku u koťat. Nakonec jsme ho našli na zahradě, jak leží kousek od hrobečku svého potomka a upřeně se dívá na zapálenou svíčku.

Nechali jsme ho, ale po asi tři čtvrtě hodině nám jeho chování začalo být divné. Kocour, který se vždycky na zavolání ochotně přišel pomazlit, dál nehnutě ležel u hrobečku a díval se na svíčku.

Když k němu máma přišla a vzala ho do náruče, zachoval se tak, jak jsme u něj vůbec nebyli zvyklí. Začal se s výhrůžným vrčením od mamky odvracet a chtěl, aby ho pustila. Mamka ho nechala jít, ale on zase zaujal pozici u hrobečku a díval se do svíčky.

Z jeho chování na nás šla hrůza, ale dál jsme se o nic nepokoušeli a nechali ho s jeho smutkem, nebo o jaké citové pohnutí v jeho případě šlo. Trvalo dalších asi dvacet minut, než se vrátil k Líze a koťatům do pelíšku.

S našimi zvířaty jsme zažili mnoho nevšedních příhod a s řadou zvláštních příběhů jsem se už z vyprávění přátel a známých setkala. Všechny mě ale utvrzují v jednom závěru: Zvířata nejsou tvorové pohánění jen vlastními pudy, jak se nám někdy odborníci snaží namluvit. Zvířata jsou cítící bytosti, stejně, jako lidé. To, že jim nerozumíme, neznamená, že nemají duši.

 

Foto: Wikimedia

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *