Ne všichni pejskové jsou sportovně založení

Odmalička jsem záviděla lidem, kteří se sportu věnovali za aktivní účasti svých čtyřnožců. Projížďka na kole musí být hned příjemnější, když podle vás běží hafan… tedy za předpokladu, že nejste listonoš a pes je váš.

Majitelé mazlíčků (respektive psů, protože třeba taková kočka je sportovec spíše sám pro sebe) se z hlediska snahy o fyzickou aktivitu obvykle dělí do několika kategorií:

1. Na vyloženě sportovní typy, ti si pořizují temperamentní plemena záměrně.
2. na pány, kteří pejska mají spíše na mazlení a příležitostné procházky do přírody.
3. Tato skupina se zdánlivě podobá předchozí, ale když se s ní lépe seznámíte, zjistíte, že tito pejskaři svého miláčka, co se sportu týče, trénují maximálně tak v chytání zákusků hozených od stolu, přičemž je pro ně typické, že jaký pán, takový pes (hovoříme přirozeně o apetitu).

 

 

Co se mé osoby týče, procházím z hlediska tohoto dělení vývojem. Jako malá jsem spadala spíše do první kategorie. Byla jsem dítko velmi aktivní a lákala mě představa, že mě náš voříšek Fido bude doprovázet při vyjížďkách na kole. Fido byl inteligentní pes, takže jsem nebyla na pochybách, že můj záměr brzy pochopí a budeme sehraná dvojka.

Uvázala jsem mu tedy špagát za obojek (vodítko by bylo pro venkovského tuláka zbytečná potupa) a sedla jsem na kolo. Maminka, která se za mnou dívala z okna, ještě zavolala něco ve smyslu, že mě pes z toho kola strhne a namlátím si hubu, ale dospělí vůbec do všeho moc mluví.

Nebudu vás napínat. Dojeli jsme k plotu sousedovic zahrádky, Fido přidal do kroku, škubnul mi řídítky a já se v mžiku válela po zemi. Tím skončila moje první snaha o sportování za účasti mazlíčka a přirozeným vývojem jsem se přesunula do kategorie č. 2.

 

Moji pejsci mi nerozumějí

Nedávno jsem s hrůzou zjistila, že moje svalová hmota se nápadně podobá kynutému těstu. Je to přece jen nějaký pátek, co jsem opustila gympl – to byla jediná instituce, která mě v rámci hodin tělocviku přiměla se pořádně rozhýbat. Řekla jsem si, že takhle to zůstat nemůže, a rozhodla se začít se cvičením.

Vytáhla jsem karimatku, vzala si k ruce příručku s cviky na páteř a zpevnění svalů a dala se do toho. Vzápětí se ale přišoural náš jezevčík Benji a volné místo na podložce zalehl celou svou délkou, přičemž naprosto ignoroval mou snahu o zlepšení životního stylu. Bylo po cvičení, protože milostpán se uvelebil a mě bylo líto ho vyhodit.

Nedá se nic dělat. Buďto si budu muset pořídit chrta, nebo věci nechám tak, jak jsou, a plynule přejdu do třetí kategorie pejskařů. Moji psi mi prostě nerozumějí…

 

Foto: Wikimedia

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *