TV Prima ze cvičitelky vodicích psů Jitky Lebedové udělala zlodějku

V pořadu TV Prima Soukromá dramata, odvysílaného 24. ledna 2012, ožil čtyři roky starý případ, kdy nevidomá dívka Anna Daňhelová vrátila vodicího psa a nyní musí úřadu splácet příspěvek ve výši 162 tisíc. Přitom vede spor s cvičitelkou Jitkou Lebedovou, která jí odmítla vrátit peníze za psa s tím, že ho Anna svým nesprávným přístupem ‚zkazila‘. Reportáž na Primě jednoznačně vyzněla tak, že Jitka Lebedová Annu Daňhelovou okradla. Kdyby se ale autor reportáže více zabýval pozadím případu, možná by teď Jitka nebyla terčem anonymních výhrůžek.

Tento článek reaguje na reportáž v pořadu Soukromá dramata ze dne 24. ledna 2012.

 

Tento případ je dobrým dokladem toho, jak média dokáží efektivně manipulovat s veřejným míněním. Když se totiž před několika týdny na TV Nova objevila reportáž, jak Jitka Lebedová předává asistenčního psa, chodily jí vzkazy plné obdivu a povzbuzení. Brzy nato ale TV Prima odvysílala Soukromá dramata, kde Jitku vylíčili spíš jako zlodějku a podvodnici a cvičitelka rázem měla plnou e-mailovou schránku vulgárních a výhrůžných zpráv.

Celá zápletka případu, který je předmětem tohoto článku spočívá v tom, že Anna Daňhelová, která si od společnosti Jitky Lebedové PES PRO TEBE vzala v roce 2008 fenu Kessy, vodicího psa po třech měsících od předání vrátila s tím, že pes nepracuje tak, jak by měl. Logicky očekávala, že když psa ve zkušební době, která dle smlouvy činí půl roku, vrátí, dostane od cvičitelky zpět peníze. Jitka Lebedová jí je ale odmítla vrátit s tím, že Kessy přivedla ve špatném psychickém a fyzickém stavu, a tudíž na peníze nemá nárok. Jitka Lebedová své počínání odůvodnila následovně: „Je mi líto, že Anička musí vracet peníze, ale já je vracet nebudu, protože pes se mi vrátil nefunkční.“ To ovšem nemohlo zajímat úřad, který po Anně začal vymáhat zpět 162 tisíc, které jí na pořízení vodicího psa dal.

Na základě takto zjednodušeného vylíčení si čtenář jednoznačný názor udělat nemůže, nicméně reportéři Soukromých dramat vše postavili na výpovědi jedné strany a Jitka Lebedová se rázem stala černou ovcí mezi cvičiteli asistenčních psů. V reportáži nedostala téměř žádný prostor k tomu, aby vše vysvětlila, a navíc byla rovnou konfrontována s protistranou, aniž by s ní reportérka nejprve sama mluvila. A zde byl další kámen úrazu – do případu začali mluvit lidé, kteří o něm nic nevěděli.

 


‚Odborníci‘ o Kessy nic nevěděli

V reportáži dostali prostor lidé, kteří o případu nevěděli vůbec nic a celou situaci hodnotili jen na základě toho, co jim ze svého pohledu vylíčila Anna Daňhelová.

Prvním povolaným byl Petr Mašek, který je předsedou občanského sdružení HEPA, jež sjednocuje handicapované majitele psů. Také Helena Nerglová, rovněž členka sdružení HEPA a zároveň cvičitelka asistenčních psů, byla přizvána, aby se k celé věci vyjádřila.

Ani pan Mašek ani paní Nerglová fenku Kessy nikdy neviděli, ale na základě Annina vyprávění dospěli k závěru, že měla silný lovecký pud a že vůbec neměla být cvičena jako vodicí pes. – Anna i její matka totiž uvedly, že Kessy honila po dvoře slepice a na procházkách utíkala za zvěří.

V reportáži dostala prostor také Kateřina Studená, cvičitelka, která svého času pro Jitku Lebedovou pracovala. Pro TV Prima uvedla, že Jitku Lebedovou upozorňovala, že Kessy je pro výcvik nevhodná, ovšem během našeho rozhovoru s Jitkou Lebedovou vyšlo najevo, že Studená Kessy v době před předáním Anně Daňhelové vůbec neznala. Fenu poprvé viděla až tři měsíce poté, co ji Anna vrátila.

Tvrzení bývalé Jitčiny zaměstnankyně zpochybňuje i výhrůžka, se kterou prý ze společnosti PES PRO TEBE odešla. „Když jsme se s Kateřinou Studenou rozcházeli, protože se nám nelíbilo, jak zachází se psy, řekla nám, že se pomstí. A dosvědčit mi to můžou další dva lidé, kteří u toho byli. A mimo to,“ dodává ještě Jitka, „paní Studená v současné době cvičí pro Helenu Nerglovou, která chce Anně Daňhelové sama psa předat, proto se mi zdá svědectví těchto dvou osob naprosto irelevantní.“

 

 

Co stálo za Kessyinou proměnou?

Z podtextu reportáže v Soukromých dramatech mimojiné vyznělo, že Kessy při předání Anně Daňhelové nebyla vycvičená. Pravděpodobnost, že by se takový pes ke klientovi dostal, je ale velmi malá. Vodicí pes musí projít několika zkouškami. „Pes musí absolvovat před předáním zkoušku vodicího psa pro nevidomé a musí samozřejmě projít povahovým testem, kde se zjišťuje také reakce na zvěř a domácí zvířata,“upřesňuje Jitka. Kdyby tedy Kessy projevovala problémové chování, nikdy by takovou zkouškou nemohla projít.

Že by Kessy byla nevycvičená nebo nezvladatelná, odmítá i klientka Jitky Lebedové Zuzana Třeštíková, která Kessy poznala v době, kdy si sama vybírala vodicího psa. „S Kessy jsem měla možnost se projít, když jsem si sama vybírala psa. – To bylo ale jen na zkoušku, protože Kesy už byla zamluvená. – Hrozně se mi líbila, protože byla moc šikovná.“

V případě Anny Daňhelové a Kessy se spíše objevují nejasnosti kolem toho, co se dělo během třech měsíců, které nevidomá dívka a fenka trávily spolu střídavě v Brně na škole a doma v Hobzí. Kessy se totiž podle výpovědi Jitky Lebedové vrátila v tak špatném psychickém stavu, že už jako vodicí pes fungovat nemohla.

„Kessy jsem viděla, když se vrátila, a to jsem tedy spráskla ruce, protože byla vyhublá a úplně ztratila vztah k člověku,“ potvrzuje Jana Marešová, která rovněž pracuje jako cvičitelka vodicích psů a s Jitkou Lebedovou se čas od času stýká.


Anna prý se psem nezacházela dobře

Jitka Lebedová na okamžiky, kdy Anna Daňhelová přijela vrátit psa, vzpomíná následovně: „Anička při vracení psa, které jsme s jejím souhlasem zdokumentovali, s námi nekomunikovala,se psem se ani nerozloučila, vůbec jí nezajímal a ještě tentýž den si jela zkoušet jiného psa do další organizace.“

O tom, že Anna Daňhelová k fence citově moc nepřilnula, svědčí i svědectví dalších lidí, kteří s ní v době, kdy měla Kessy u sebe, přišli do styku. Podle výpovědí některých osob se Anna k feně nechovala dobře. Zdroj, který si nepřeje být jmenován, dokonce uvedl, že na internátě Kessy uvazovala k topení a trestala bílou holí.

Denisa Zábranská, která v té době s Annou Daňhelovou chodila na stejnou školu a bydlela s ní na internátě, zase uvedla, že spolužačka fenu nepřiměřeně trestala vodítkem. Dělala ale i další věci. „Jednou, při hodině výtvarné výchovy, Anička Kessy vyzvedla na stůl, nechala ji běhat po stole a říkala, že musí mít rozhled,“vzpomíná Denisa.

Na druhou stranu ale Denisa uvedla, že se Anna zpočátku snažila Kessy věnovat, hrát si s ní a podobně, ale vztah mezi nimi zřejmě nějak nezafungoval a problémy se prohlubovaly.

Na řešení problémů se psem ale měla Anna nárok a dokonce měla možnost vyměnit Kessy za jiného psa. „Pokud klientovi pes nevyhovuje, řeší se odstranění problémů u psa, to si ale musí samozřejmě klient nejprve stěžovat. Dle obchodního zákoníku, který pan Mašek v reportáži TV Prima několikrát zmiňoval, písemnou formou. K čemuž nedošlo. Pokud nelze odstranit problémové chování přecvičením, tak se pes mění za jiného, což Anička odmítla. Vracení peněz je až ta poslední varianta. I klient musí mít povinnosti, dodržovat povelovou techniku, být na psa důsledný, vytížit jej adekvátně k temperamentu a tak dále.“

Jenže Anna pro Primu uvedla, že cvičitelce volala, ale pomoc jí byla odmítnuta s tím, že bydlí moc daleko. Denisa Zábranská ale dosvědčila, že tomu bylo jinak. „Byla jsem u toho, když Aničce cvičitelka říkala, že kdyby náhodou měla s Kessy problémy, ať jí zavolá a informuje se. Ale vždycky, když jí Jitka Lebedová volala, tak Anička řekla, že je všechno v pořádku.“


Anně najednou pes nevyhovoval

Reportáž v Soukromých dramatech navíc vyzněla tak, že Anna Daňhelová dostala temperamentního psa, kterého nebyla schopna zvládat. Jitka však tvrdí, že Anna takového psa chtěla. „Anička chtěla aktivního psa, protože prý hodně chodí a je aktivní člověk, který potřebuje hodně temperamentního psa, aby vydržel často a hodně chodit.“

Cvičitelka Jana Marešová měla možnost Kessy poznat už před předáním a souhlasí s tím, že fenka byla ‚živější‘, zároveň ale potvrzuje, že Anna Daňhelová si takového psa přála. „Jitka Lebedová vždycky cvičí pejsky na přání. A Kessy měla být temperamentnější. Zásadně ale odmítám, že by lovila,“ říká Jana Marešová.

Jak ale potom mohlo dojít k tomu, že Kessy podle Anny Daňhelové a její matky napadala slepice a na procházkách utíkala za zvěří? „Podle mého názoru ten pejsek nebyl dostatečně vytížený. Při takovém temperamentu musí být pes využitý a musí každý den pracovat tak, jak pracoval ve výcviku, což minimálně znamená dostatečné venčení a procházení tras, po kterých má chodit.“

Podle informací více zdrojů ale Kessy takové zacházení chybělo, protože byla dlouhodobě zavřená na dvorku, a tedy neměla přiměřené životní podmínky, což se chtě nechtě muselo odrazit na jejím chování. „Co já vím, tak Kessy byla víc zavřená na dvorku, přestože z předvýchovy i výcviku byla zvyklá žít doma a trávit veškerý čas s lidmi. Takový pes se pak musí zabavit sám a je jasné, že ho to poškodí,“ hájí Kessy cvičitelka Jana Marešová.


Kessy už vodit nebude

Trvalo tři čtvrtě roku, než se Kessy dala dohromady a vrátila se jí důvěra v ‚lidskou smečku‘. Nyní je v náhradní rodině a má se dobře. Jitka Lebedová ale víc podrobností s ohledem na nové majitele prozrazovat nebude. „Nechceme říkat, kde je, protože nechceme, aby někdo tu rodinu obtěžoval, zvlášť ne média.“


Jitka Lebedová uvažovala, že s výcvikem skončí

Jitka Lebedová cvičí vodicí a asistenční psy už od roku 2001. Tato práce je jí vším, a proto se kromě výcviku psů pro postižené věnuje i agility a dog dancingu a se svými pejsky jezdí na nejrůznější akce.

Za dobu, co psy cvičí, už předala více než čtyři desítky psů. Ne vždy jí ale tato práce přináší radost – například tehdy, když zavolá policie nebo úřad, že některý z klientů psa zanedbává a ať si Jitka zvíře přijede vyzvednout.

Jitka se vždy snaží vycházet svým klientům maximálně vstříc. Už při výběru psa hledá nejvhodnější plemeno pro konkrétního člověka a zvíře povahově odpovídající potřebám budoucího majitele. Proto žadatelům umožňuje stýkat se se psem i v době výcviku, procházet se s ním a v případě nespokojenosti klienta najít jiného pomocníka. Ne každá společnost na výcvik asistenčních psů poskytuje zákazníkům takový komfort.

Stává se však, že Jitčina snaha vyjde na prázdno a vše se otočí proti ní, jako v případě Anny Daňhelové. To se stává tehdy, když klient chce psa, ale nakonec zjistí, že mu z nějakého důvodu nevyhovuje. Ve smlouvě ale nejde pokrýt každý případ zvlášť, a tak může dojít k podobné rozporuplné situaci, jako v případě zde uvedeném.

S lidmi, kteří si od ní vezmou psa, se ale Jitka kvůli podobným případům snaží stýkat i v dalších letech (třeba právě formou různých soustředění) a je jim k dispozici, když potřebují radu.

I přesto se ale v řadách klientů najdou tací, kteří se po rozpoutání této kauzy k Jitce otočili zády, aniž by znali pozadí případu. „Bohužel to funguje tak, že čím víc se člověk snaží těm lidem vyjít vstříc, tak na to takhle potom doplatí,“ říká cvičitelka.

Na adresu Jitky Lebedové a jejích kolegů ze společnosti PES PRO TEBE nicméně jejich klienti, se kterými jsme měli možnost mluvit, žádné výtky nemají. Naopak oceňují snahu vyjít maximálně vstříc jejich požadavkům při výběru psa, neustálý kontakt s cvičiteli a ochotu kdykoliv řešit nenadálé problémy. Ty ale s pejsky zas tak často nebývají.

„Natík je naprosto bezproblémový pejsek, vůbec mi neutíká, je na mě závislý a pomalu bez něj nemůžu jít ani na záchod,“ říká s úsměvem Denisa o své vodící border kolii. Zuzana Třeštíková, která má labradorku Dolly, je se svou čtyřnohou průvodkyní taky spokojená a s cvičiteli ze společnosti PES PRO TEBE je stále v kontaktu, jezdí na společná soustředění a na psí soutěže.

Takoví klienti dávají Jitce sílu dělat svou práci dál, jinak by prý s výcvikem asistenčních psů skončila. „Chvilku jsem přemýšlela, jestli nemám s výcvikem vodicích psů praštit,“ přiznává se. „Je s tím spousty starostí, rozhodně to není výdělek hodný vynaloženého úsilí a energie. Jediným důvodem, který mi brání, je skutečnost, že je spoustu spokojených klientů, kteří se o své psy výborně starají, pracují s nimi po celý rok a na soustředění nám vždy děkují za to, co vše je pro ně teď jednodušší v doprovodu vodicího či asistenčního psa. Dokud to bude tak, že 80 procent lidí moji práci ocení, tak to pro mě má smysl.“

 

17 komentářů k “TV Prima ze cvičitelky vodicích psů Jitky Lebedové udělala zlodějku

  1. ViK
    13.2.2012 at 16.49

    Ta televizní reportáž je opravdu stavěná tak, že neznalému diváku podsouvá, na čí straně je vina. Paní cvičitelka dostala velmi málo prostorou, naproti tomu druhá strana byla v jasné převaze. Už to je hodně „nefér“ a tvůrci oné reportáže by měli mít možnost přečíst si tenhle článek, mimochodem skvěle napsaný.
    Zajímalo by mne, kam všude se tento text dostane, kromě Vlaštovky.

  2. Kajda
    14.2.2012 at 1.21

    Tahle kauza není ani mediálně žádná novinka. Už se probírala 7.1.2010 v rádiu v Kauze pro reportéry a 2.5.2010 v Občanském judu na Nově. Že slečna Lebedová nechce prozradit, kde pes nyní je? To je i pochopitelné, protože by na sebe tak sama prozradila, že ho zpeněžila podruhé, ale tentokrát ho nezaplatil stát, ale chudáci sponzoři, kteří netuší, o jaký podvod jde. Nikdo ze slečny Jitky zlodějku neudělal. Ona je nejen zlodějka, ale i podvodnice. Sama si hraje na tak těžce zrakově potiženou, že jí musí stát zaplatit vodícího psa a přitom, mimo jiné, běhá i agility kdekoli, venku, ale i v halách se sníženou viditelností, kde mají problémy s orientací na překážky i lidi, co vidí výborně. Agility je velmi dynamický sport, kde musí člověk hodně dobře vidět, rychle podle zraku reagovat na psa i na překážky. To opravdu ten, kdo má tak těžkou zrakovou vadu, že je odkázán na vodícího psa, dělat nemůže. On i ten odchod od kamery, když měla možnost a prostor se vyjádřit, ale radši utekla, svědčil o tom, jak špatně vidí, toho si mohl všimnout celý národ. Ono to není o tom, že nedostala žádný prostor. V Občanskím judu ho dostala, a krom toho, že si hrála na slepou, neřekla stejně, jako teď, prakticky nic. Hra na city, jak sama, chudák těžce zrakově postižená Jitka pomáhá druhým, podobně postiženým, hra na chudinku a oběť slečny Daňhelové, která to dlouho neřešila jenom proto, že se jí bála, u těch, co slečnu Jitku jenom trochu znají, jí nemůže vyjít. Ptal se někdo sousedů od té slečny Daňhelové, o kolik přišli slepic a dalších zvířat od té, jak tady uvádíte, tak výborně vycvičené vodící feny? A paní Marešová není vůbec směrodatný a důvěryhodný člověk, protože většinu zkoušek vodících psů slečny Lebedové sama posuzuje. Mně by zajímalo, jak byl přezkušován na zkoušce vodícího psa u té Kesy lovecký pud a zda je o tom záznam v protokolu o zkoušce. To jste, když to tady tak obhajujete, zjišťovali? Důvěryhodně na mně nepůsobí ani vyjádření slečen, které mají od slečny Lebedové psy. Asi na ty, kteří spokojení nejsou, vám slečna Jitka kontakt nedá. Ani je totiž nemá na stránkách.

    • Anna
      14.2.2012 at 11.28

      Ano, mediálně to není novinka, protože takový případ je pro média velký magnet na diváky, takže se to určitě ještě dlouho probírat bude.
      Psa podruhé nezaplatili žádní sponzoři. Podle paní Marešové, jejíž slovo tu zpochybňujete (ale k tomu se ještě dostanu), za psa od nových majitelů slečna Lebedová nedostala víc, než kolik činily náklady na jeho veterinární léčbu poté, když se vrátil od slečny Daňhelové. Takže Kessy není žádný zlatý důl slečny Lebedové, nehledě na to, že 162 tisíc, které inkasovala od slečny Daňhelové, nespadly do klína Jitce Lebedové. Člověk, který se v této sféře pohybuje, asi ví, že náklady na předvýchovu psa, jeho veterinární péči, výcvik, platy pro cvičitele a další položky značně převyšují cenu psa. Takže Jitka Lebedová na tom určitě nezbohatla.
      Takto pochybovat o zrakovém handicapu může jen člověk, který o tom buď nic neví, nebo se jen dotyčného snaží zdiskreditovat. Jelikož se snažíte udržet se v anonymitě, tak nevyřešíme, do které kategorie spadáte Vy. Nicméně, znám i nevidomé, kteří se věnují horolezectví, sjezdařství a řadě dalších sportů a kdyby to se mělo klasifikovat tak, jak to tu klasifikujete Vy, tak ti lidé jsou úplně zdraví a nemají nárok ani na invalidní důchod.
      Mimochodem, když rozebíráte, jak Jitka Lebedová odešla od toho rozhovoru: Já bych tam taky nebyla, kdyby na mě jako supi útočili lidé, kteří se mě jen snaží znemožnit a zadupat do země, přesto, že o daném případu nic nevědí. S takovými lidmi nemá smysl se hádat, protože si stejně stojí za svým. Krom toho, ze strany reportérů to byl podraz na slečnu Lebedovou, takže já spíš vidím jako její dobrou vůli, že tam vůbec přišla a měla snahu s těmi lidmi mluvit.
      Vy jste snad soused slečny Daňhelové, že víte, o kolik slepic přišli spoluobčané? A proč ten pes po těch slepicích šel, to z tohohle textu snad nevyplývá?
      Paní Marešová podle mě důvěryhodný zdroj je, neboť Kessy posuzovala a je nezávislou posuzovatelkou. Narozdíl od jiných institucí, kde psy posuzují zaměstnanci „odchovaní“ daným zařízením a tudíž loajální. Paní Marešová se společností PES PRO TEBE jinak nemá nic společného, takže v její důvěryhodnost věřím.
      Podle slečny Lebedové je zkouška Kessy zaprotokolována, takže doklad, že Kessy nebyla žádný lovecký pes, dozajista existuje. I to je předmětem vyšetřování, které nyní probíhá a které tak jednoznačně, jako reportáž v TV a Váš názor zde, nevyznívá.
      Co je nedůvěryhodného na klientech sl. Lebedové, kteří jsou se svými psy spokojeni? Jen to, že jedna klientka nebyla (jistě je víc nespokojených klientů, kdo ví, jestli mezi ně nepatříte, ale všichni být spokojeni se vším nemůžou, vždycky se někdo najde)? Myslíte si, že když slečna Daňhelová svým přístupem psa degradovala na úroveň, v jakém ho vrátila, že je to známka špatného výcviku?
      Pokud je někdo se psy Jitky Lebedové nespokojen, ať sem napíše, proč a co mu vadí. Ale ať, podobně jako Anna Daňhelová, nemlží. A ať sem raději nepíšou ti, jimž musel být na popud policie či městského úřadu zanedbaný vodicí pes odebrán.

    • Kajda
      14.2.2012 at 23.08

      Anno, která se také držíte v anonymitě, nevím z jakého důvodu se tady snažíte obhajovat slečnu Lebedovou, leč obhajujete neobhajitelné. O daném případu vím víc, než dost. Pokud měla slečna Lebedová náklady na léčbu psa, tak to určitě může doložit a pan veterinář to má nepochybně v tom případě zanesené také v počítači s příslušnými daty i identifikátory. V tom případě má slečna Lebedová jistě i lékařskou zprávu o tom, že veterinární náklady vznikly v souvislosti s následky špatné péče slečny Daňhelové, kterou může u soudu doložit a pan doktor na vyžádání jí může dokladovat případně i na Veterinární komoře i u soudu. Pokud by to bylo tak, jak vy popisujete, mohla slečna Lebedová maximálně, po předložení veterinární zprávy, odečíst veterinární náklady a zbytek peněz slečně Daňhelové. Ona totiž vrátila psa v době, ve kterého měla právo ho, dle kupní smlouvy i zákonných norem, vrátit. A svědků na to, jak se fena chovala a proč psa vrátila, má také dostatek. Píšete, že v jiných institucích jsou posuzovateli loajální zaměstnanci. Paní Marešová není ani žádný posuzovatel a navíc jako kamarádka slečny Lebedová je minimálně stejně loajální, jako zaměstnanec dané instituce. Případů, kdy byli klienty vráceni psi, i pokažení psi, které už nešlo dál přecvičit a předat, ale bylo je nutné vyřadit, ne zpeněžit jako asistenční, je víc, ale rozdíl je v tom, že nikdy žádný výcvikový subjekt klienta neokradl a vždy mu peníze vrátil. V tom je ten podstatný rozdíl, který u soudu určitě také prověří. Anno, vy srovnáváte nesrovnatelné, protože sporty, které tady uvádíte, tedy horolezectví, sjezd a mnoho dalších, provádí zrakově postižení výhradně s pomocí vidoucího člověka, traséra, navigátora atp. Vždy mají pomoc vidoucího zdravého člověka, protože bez této pomoci se v těchto sportech neobejdou. Vystupujete tady jako někdo, kdo této problematice rozumí. Pokud ale srovnáváte psí agility s horolezectvím a sjezdem, tak buď tomu nerozumíte a nikdy jste neviděla ani v televizi tyto, nebo tady ze všech děláte záměrně hlupáky a snažíte se obhájit slečnu Lebedovou za každou cenu. Ale slečna Lebedová nepotřebuje žádného traséra ani navigátora, ta doslova lítá a orientuje se mezi překážkami naprosto suvérenně sama, ona nepotřebuje žádnou pomoc vidoucího člověka, ona sama na ty překážky vidí velmi dobře, jinak by tento sport dělat prostě nemohla. Vždy na soutěžích se snaží běhat co nejrychleji a poráží i naprosto zdravé lidi. To by nikdy dělat, pokud by skutečně byla tak zrakově postižená, že by jí to opravňovalo k bezplatnému získání vodícího psa, prostě nemohla. Že „poslepu“ se agility provozovat nedá, dokáže posoudit každý, kdo chvíli tento sport pozoruje nebo si ho vyzkouší, a je jedno, jestli to je odborník nebo laik přes vodící psy a zrakově postižené. Nikdo se nesnaží slečnu Lebedovou zdisreditovat, reportérka na ni neútočila jako sup, jak vy píšete, naopak jí chtěla dát prostor, ať se k věci vyjádří, ať vše vysvětlí. Jak na to slečna Lebedová reagovala je, pochopitelně, její věc, ale názor si mohl udělat každý, kdo tento pořad viděl. A věřte, že si ho lidi udělali. I z toho je jasné, že slečna Lebedová dělá ostudu všem podobným institucím a chápu, jak řekla ta paní v televizi, že se cítí jejím jednáním poškozeni. Myslím, že lze předpokládat, že u soudu se prokáže nejen, že je zlodějka, ale i podvodnice, důkazů se bezpochyby najde dostatek.

    • Anna1
      23.2.2012 at 1.11

      Osbně kessy sice neznám, ale znám jiného pejska od této cvičitelky, kterého jsem poznala myslím dobře a žádný problém s ním není. Paní Lebedová možná udělala chybu, že si nevybrala dobře klůienta, protože je snadné hodit chybu na cvičitele, když se vyskytne problém, ale už jsem zažila i kauzu kdy pes zavedl pána pod jedoucí tramvaj (mimochodem od jine a to velmi známe organizace zabuývající se výcvikem těchto psů) a to se samozřejmé taky řeší co je zač cvyčitel, že předal tkového psa, ale zdraveho člověka už nenapadne (a nai není ochoten to uznat) že ten postižený, kterému pejsek pomáhá ho může taky tyrat(čehož jsem byla já osobně nejedou svědkem).
      A co se týče zraku jou různé vady a různí lidé, kteří jsou jimi postiženi,některé to zlomí a t pak jn sedí doma a čekaj kdo se o ne postará a pak jsou jiní, kteří proste jdou suveréně vpřed i když hrozi ze se před zdí nestihnou zastavit. Mezi t druhé patřím i já aačkoli mám 14 dioptrií zašitých v očích, lidi co mě neznají to nepoznají, dokud me nevidí čist( na to prostěpotřebuju jen pár centimetrů, nebo něčí pomoc).
      A jen tak mimochodem nemyslíte, že slalom na lyžích nebo i jakýkoliv jiný sport potřebuje dobrý zrak? chyba, i my umíme sportovat a zrovna ve slalomu máme na paralimpiadě dobrou reprezentantku, která taky vidí dosrt mizerně. je to o reakcích a orientaci.
      Takže paní Lebedovou neznám, a tedy nemůžu hodnotit, ale váš názor je pro mě, jako zrakově postiženou, vážně směšný.

      • Anna1
        23.2.2012 at 1.26

        omlouvám se, že jsem vystupovala pod již uvedeným jménem, ačkoli jsem jiná osba a tedy nazor, o směšností názoru člověka s nickem Kajda, je můj a budu si za ním stát. A jsem i ochotná se tomuto člověku ukázat at vidí co to mele za blbosti co se týče samostatnosti u sportu. jak jsem již psala můj zrak není dobrý, a tak to můžu zhodnotit a proto má-li Kajda odvahu ráda se s ním sejdu, a ukážu mu, že jde jen o přístup a pomůcky k orientaci.

    • Veronika
      23.2.2012 at 20.23

      To že běhá agility a je slepá není vůbec nic divného, tak běhá více lidí. A orientují se podle paměti trasy a podle rolničky,nebo nějakého zvonečku na krku psa. To že je člověk slepý neznamená, že nemůže provozovat sporty,jen se to musí naučit jinak.

  3. Anna
    15.2.2012 at 13.48

    Já zase tuším, proč se Vy naopak slečnu Lebedovou snažíte očernit. Neskrývá se náhodou za nickem Kajda výše zmíněná Kateřina Studená, se kterou Jitka Lebedová ukončila pracovní poměr kvůli nespokojenosti s metodami výcviku a údajně se jí na tento krok dostalo pohrůžky, že se K. Studená pomstí? To jsem si nevymyslela, to původně bylo zapracované i v tomto článku, ale při jeho editaci byla tato pasáž vypuštěna. Údajně tuto pohrůžku mohou dosvědčit další lidé, kteří u toho byli.
    O dokumentaci a veterinárních nálezech s Vámi diskutovat nebudu, neb ty jsou předmětem šetření a jistě budou jejich data při rozhodování brána v potaz, v což věřím, protože zákony, o nichž se ještě také zmíním, bohužel obdobnou situaci neřeší. Obchodní zákoník se v tomto ohledu orientuje spíše na zboží věcného charakteru a zákon týkající se pomůcek pro zdravotně postižené, což vodicí pes je, na tohle taky zapomíná, takže soud může rozhodnout v podstatě jakkoliv.
    Ano, slečna Daňhelová vrátila psa v době stanovené smlouvou, ale bohužel podle sl. Lebedové ve špatném stavu. Dovolte mi přirovnání, byť není z říše zvířat a jeho cílem není zvíře degradovat na úroveň věci:
    Když budete provozovatelem prodejny pomůcek pro zrakově postižené a klient Vám ve stanovené době přijde vrátit lupu s viditelně poškrábaným displejem a bude požadovat peníze zpět s tím, že mu lupa nevyhovuje a ať mu vrátíte peníze, neboť na to má právo, učiníte tak? Jestliže se sl. Lebedové Kessy vrátila zanedbaná a ve špatném psychickém stavu, pak je to jednoznačné (a prý o tom záznamy má), takže i to by mělo být předmětem soudního rozhodování, bude-li soudce lidská bytost a ne mašina opírající se jen o zákonem dané formulace. Ono totiž posoudit technický stav vrácené pomůcky-věci je jednoduché, ale u zvířete je to složitější.
    Pokud se nějaká instituce nechává vydírat klienty, kteří psa „odrovnají“ chtějí zpět své peníze, pak je to problém dané instituce. Jiná je situace, kdy klient vrátí psa s tím, že mu nevyhovuje nějakou svou vlastností, a jen žádá náhradu, pak je to věc jiná. Ale podle řady svědků sl. Daňhelová ten druhý případ není.
    Došlo tu k zásadnímu nepochopení toho, na co jsem se snažila upozornit, když jsem jmenovala sporty, které dělají i nevidomí. Jistě jsem to nechtěla srovnávat s agility, ale se schopností těch lidí vyrovnat se s handicapem. Opravdu na mě působíte jako člověk, který se snaží J. Lebedovou zdiskreditovat (a neříkejte že ne, když ji výslovně označujete za zlodějku a podvodnici) nebo minimálně o světě postižených nevíte vůbec nic. Víte, jak se J. Lebedová připravuje na závody? Víte, jak si zkouší trasy na závodišti, jak se orientuje sluchem a pamětí? Víte, jaká má speciální kritéria při závodech? Já jsem o tom s ní mluvila, abych pochopila, jak to všechno zvládá a jelikož jsem sama „zbytkařka“, tak chápu, že se to zvládnout dá. Já si bez obrovské lupy nepřečtu ani titulek v novinách, ale vím, že kdybych se na závody připravovala tak zodpovědně a tvrdě jako sl. Lebedová (za pomoci trenéra, který nic neodpustí), že bych to taky zvládla. Ale to nepochopí člověk, který o tom nic neví, ani nevidomý, který jen žehrá na svůj handicap a bez doprovodu se nikam nehne.
    A aby bylo jasné: Já se tu sl. Lebedovou nesnažím bránit, jen se snažím vyvážit Vaše nařčení tím, co vím. Z takového popudu vznikl i tento článek. Jakožto novinářka, jíž bylo ustavičně do hlavy vtloukáno, že vše má být ukázáno z obou stran, prostě nemůžu přenést přes srdce, že reportéři Soukromých dramat, kteří se halí slovem OBJEKTIVITA a schovávají se za klišovité fráze o novinářích a la hlídacích psech demokracie, útočících proti bezpráví, dokážou do světa vypustit něco tak otřesného a manipulovat s lidmi.
    A když říkáte, že z téhle jmenované reportáže musí všem být jasné, jak se celá věc má, tak Vám musím oponovat – z tohohle si rozumný člověk racionální úsudek udělat nemůže. Z toho materiálu si jednoznačný názor může udělat jen člověk, který si nechá podsouvat fakta, protože sám není schopen se nad ničím hlouběji zamyslet. Jestliže si lidi na základě té reportáže jednoznačný názor udělali, jak vy píšete, tak mě jímá hrůza, že se náš kdysi intelektuální národ proměnil ve stádo zvířat, které se nechá vést manipulativními prvky v médiích.
    A tím končím, protože mě vyčerpává dohadovat se s někým, kdo se snaží prosadit svou jedinou pravdu, že je J. Lebedová zlodějka a podvodnice. Na to vážně nemám čas.
    S pozdravem A. Burdová, autorka článku

  4. Silvia Senciová
    15.2.2012 at 16.02

    Jsem jednou z těch spokojených klientů Jitky Lebedové a jeich kolegyň a jsem ráda, že jsem se stala právě jejich klientem, aníž bych tím chtěla nějak narážet na kvality jiných cvičitelů. Jsem přesvědčena, že služby poskytují kvalitně, a to co se týče kvality výcviku psů, tak i kvality komunikace s klienty. Chci tím říct, že pokud kterýkoli z klientů má nějaké pochybnosti se psem, je mu vždy poskytnuta péče, a to i do té krajnosti, kterou je výměna psa. Proto mi je divné a zajímalo by mě, proč slečna Daňhelová možnost konzultace a využití této péče nevyužila, když měla se svým psem potíže. A proč až po delší době jenom definitivně oznámila, že psa nechce a nechce zkusit ani jiného od Jitky Lebedové. To byl dle mého mínění dost nezodpovědný přístup. Měla by na to ovšem odpovědět sama slečna Daňhelová a né někdo jiný, ať už známého či anonymního jména. Je škoda, že „renomovaní“ novináři v televizních pořadech českých komerčních televizí na tyto otázky nehledali odpověď. Tak nějak vůbec v pořadech přímo slečna Daňhelová mluvila málo, pořád mluvil za ni někdo jiný, ale ona ne. A ten zmiňovaný argument, že se prý bála – a jaké důvody k tomu „bání“ měla? Říct, že si se psem nesedly není nic , čeho by se klient musel bát, naopak, všichni klienti jsou dopředu na tuto možnost upozorňováni. A slečna Daňhelová mohla využít třeba někoho jako prostředníka, jestli má nějaké zábrany komunikovat přímo. Já jsem zklamaná z profesionální úrovně reportérů pořadů a z úrovně debat, které se vedou na konferenci Haf a tady, z úrovně komentářů plných zloby, záště a asi závisti a nevím, ještě čeho negativního. Obviňovat někoho, že se svými zbytky zraku „hraje slepou“, je zlodějka a podvodnice a tak dále … to je opravdu ubohé a hodně nízké úrovně. Že se někteří zrakově postižení navzájem pomlouvají a závidí si, s tím jsem se obeznámila už dávno a snažím se těm kruhům vyhýbat, ale to, co čtu tady, to je fakt už dost mimo daný problém. A to, že se už víckrát odebrali i zkažení psi nezodpovědným klientům, aniž by nesli za to jakoukoli zodpovědnost, ať už finanční či jinou, to se mi taky nelíbí. Přeceto, že má někdo zrakový či jiný handicap, ho neopravňuje mrhat státními příspěvky, prací cvičitelů a nakonec i osudy cvičených psů, kteří jsou sice kompenzačními pomůckami, ale hlavně živými tvory. Asi je legislativa a pak konkrétní smlouvy napsány příliš benevolentně a možná i v tomto konkrétním případě bude soud rozhodovat stejně debilně formálním způsobem, jak se to často v českémm
    soudnictví děje v případech dětí, ale to stejně z nikoho nesejme morální zodpovědnost. A doufám, že to Jitku neodradí dál dělat svoji práci, protože si myslím, že ji dělá dobře a zodpovědně.
    (Omlouvám se za případné překlepy.)
    Silva senciová

  5. 15.2.2012 at 17.30

    Milá Anno Burdová,
    moc děkuji za tento příspěvek a trpělivost s negativními komentáři a za sílu na ně reagovat. Vzhledem k tomu, že vím, s jakým zrakovým handicapem žijete, vím, že toto téma vám není vůbec cizí. Pořad v TV jsem neviděla, ale musím se přiznat, že bych ani nechtěla. Někteří novináři ze Soukromých dramata pocházejí původně z Novy. V roce 1997 jsem byla svědkem manipulace s daty u reportérů pořadu Na vlastní oči, kdy reportérka chodila nesčetněkrát kolem mého kolegy a pokládala ty samé otázky, na něž už bylo odpovězeno. Až do té doby, kdy to kolega nevydržel, zařval a vyhodil ji. A to pak bylo v reportáži. Ne ty hodiny předchozích trpělivých dnů, kdy jí vše řekl, ukazoval dokumenty a provázel ji po areálu. Až to, kdy už ty útoky psychicky neunesl. A Na vlastní oči mělo viníka.
    Cením si novinářů, kteří se nenechávají zmanipulovat ze strachu, že budou vyhozeni a nahradí je jiní.
    Děkuji za příspěvek.

  6. Anna
    15.2.2012 at 17.46

    Já moc děkuji všem za ta vlídnější slova, protože musím se přiznat, že co tento článek vyšel, je to docela vyčerpávající. Útoků ze strany těch, kdo brojí proti cvičitelce Jitce Lebedové, neustále přibývá. Ač jsem se snažila na ně trpělivě reagovat, tak už to nejde a rezignuji na jakékoliv další polemiky, protože to stejně nikam nevede.

    Martino: Děkuji! Ano, skutečně vím, co novináři dovedou. Řadu příkladů nám dávali na katedře při nekonečných seminářích o novinářské etice.
    Nejvíc mě ale mrzí, když se něčeho takového dočkám od novinářů, jichž jsem si za jejich investigativní činnost vážila a jichž si evidentně cení celá společnost. Viz třeba pan Kroupa, který loni v pořadu Hydepark na ČT 24 ze sebe dělal ohromného správňáka, když moderátor chtěl, aby vyjádřil svůj názor na jistou kauzu, a on odpověděl, že jakožto investigativní novinář musí být objektivní a nepřísluší mu nic komentovat z vlastního pohledu. A pak se na obrazovkách objeví tenhle pořad… Dokážu přehlídnout, že tam mezi reportážemi ze sebe s panem Klímou dělají šašky (nějak zaujmout diváky komerční televize musejí), ale že pouštějí na obrazovku takové plytkosti, to jim jako novinářům odpustit nedokážu.

  7. Kajda
    16.2.2012 at 1.02

    Nebudu se zde opakovat, pouze se vyjádřím k podstatným faktům, které zde jsou, jestli záměrně nebo z nevědomosti, překrucovány. Slečnu Lebedovou jste evidentně nikdy na závodech agility neviděla, protože ona si projde trasu jednou, společně se všimi dalšími v dané kategorii, přesně dle předpisů závodů, a pak už rovnou běží, nic víc. Jistěže trénuje, ale to musí všichni, kteří dělají jakýkoli sport a trénovat musí o to víc, pokud ten sport dělají prostřednictvím psa.
    Slečna Daňhelová vrátila psa nejen ve stanovené lhůtě, ale také s jasnými důvody proč ho vrací, kterými byly nezvladatelnost, honění a zabíjení zvěře, ohrožování na zdraví a životě. A jak tady píše slečna či paní Senciová, že slečna Daňhelová po vrácení Kesy si nechtěla jiného psa od slečny Lebedové ani zkusit a že to byl od slečny Daňhelové nezodpovědmý přístup, tak si myslím, že to byl přístup velmi zodpovědný. Nebo vy se jí divíte, že ztratila důvěru v někoho, kdo jí při problémech poradí psa zmlátit, řekne jí, že jí nepřijede pomoc, protože bydlí daleko a když už konečně přijede, řeší problém elektrickým obojkem? Já se jí nedivím vůbec, také už bych nechtěla mít nic společného s takovými lidmi, kteří si říkají odborníci a profesionálové, jimiž ale rozhodně nejsou, protože by nemohli problémy dlouho vůbec neřešit a pak je řešit pouze nějakými pokusy s elektrickým obojkem. Od takových bych nechtěla psa ani plyšového.
    Pokud někdo, jak píšete, vrátí prodejci poškozenou věc a trvá na vrácení peněz, prodejce dá tu věc na přezkum. V případě, že slečna Lebedová byla přesvědčena o tom, že pes je zničený, mohla si na něj nechat okamžitě po vrácení vypracovat posudek od soudního znalce, to není žádný problém. V případě, že by soudní znalec shledal psa zcela zničeného vinou slečny Daňhelové, jak tvrdí nyní sklečna Lebedová, nebylo by nyní co řešit. Že to neudělala, je opět jen a pouze její problém, ona v tomto oboru podniká a ona musí sama vědět, co a jak musí ve sporných případech učinit.
    Nemohu souhlasit s tím, že slečna Lebedová byla neprávem v Soukromých dramatech osočena a nedostala prostor. Není to pravda, rozhodně to nebylo neprávem. Ani není možné, že by se tak shodně mýlila a zcela neprávem slečnu Lebedovou osočovala rovnou tři média, ve kterých již byl tento případ zveřejněn. Slečna Lebedová i v Soukromých dramatech prostor dostala. Že ho využila tak, jak ho využila, je problém a reklama její, ne tvůrců pořadu.

  8. 16.2.2012 at 5.08

    Dobrý den,

    jsem cvičitelka, která vystupovala v pořadu soukromá dramata.
    Ráda bych se zeptala autorky článku: Jak jste přišla na to, že mluvím do věci o které nic nevím? Jak jste přišla na to, že chci předat psa Aničce?
    Aničce psa předat nechci, jednoduše proto, že již žádného vodícího psa nechce. Fenku Kessy jsem osobně neznala a také jí neposuzuji. Ale poznala jsem dost dobře Aničku, jednak proto, že strávila s námi týden na naší rekondici a tam jsem jí půjčila rozcvičeného psa, aby mohla také cvičit, když cvičili ostatní a také máme chalupu deset kilometrů od bydliště Aničky a mnohokrát jsem Aničku navštívila. Co se týče této kauzi byla jsem požádána o to, abych se vyjádřila k Aniččině schopnosti, či neschopnosti komunikovat se psem, povelovat ho, chválit atd. Dále se vyjádřit k její osobnosti jako potencionálního trýznitele psů.
    Můj dojem z Aničky versus psi je velice dobrý. Mají doma dva hlídací psy, jednoho staršího velkého křížence labradora a potom malého. Mnohokrát jsem je viděla spolu. Troufám si říct, že po 20 letech práce cvičitele poznám na psovi jeho vztah k člověku. Oba psi mají k Aničce velice dobrý vztah, absolutně se jí nebojí a Anička s nimi komunikuje velice laskavě.
    Dále můj dojem z rekondice – Anička se mi jevila jako ideální klient – velice dobrá orientace, velice dobrá komunikace se psem, správně vyslovené povely, výrazná pochvala ve správnou dobu.
    Rozhodně bych ale nikdy Aničce nedala rychlého psa. Anička rychlá není. To ale musí posoudit cvičitel. Jak může nevidící člověk posoudit svojí rychlost? Teoreticky může chodit pouze s velmi pomalými průvodci a může mít pocit, že je velmi rychlý. I to jsem v praxi zažila.
    Dále bych nikdy Aničce nedala silného psa, který výrazně táhne, už jenom proto, že Anička má sotva 50 kg. Je to velmi drobná mladá žena.
    Dále jsem také viděla dvorek a výběh pro slepice u Aničky doma. Kessy s nimi nebyla na dvorku, slepice jsou oddělené velice kvalitním tvrdým pletivem. Kessy ten plot probourala a to také každý pes neudělá i když se nudí. To udělá razantní pes s loveckou náturou. Se sousedy jsem mluvila. Kessy skutečně utíkala a vracela se třeba po třech hodinách.
    Dále – Kateřina Studená, která tehdy pro Jitku Lebedovou cvičila Kessy neznala před předáním a také to netvrdila, to také článek neuvádí po pravdě. Ona fenu převzala, když se vrátila od Aničky a měla za úkol s ní dál pracovat. Paní Studená je velmi zkušený cvičitel, vystudovaný kynolog na Zemědělské universitě, kde i učí. Když se o Kessy vyjádřila ve smyslu, že to rozhodně nebyl pokažený pes klientem, ale povahově tvrdá, neurvalá fena, prostě já osobně jejímu úsudku věřím. Dále nemám důvod jí nevěřit, že dostala od Jitky Lebedové pokyn převézt fenu ke cvičitelce paní Marešové, aby jí přecvičila. Také jí tam odvezla. A naposled – také paní Studené věřím, že fenu Kessy bezpečně poznává na jedné fotce, kde je vyfocená s přibližně 12 letým chlapcem, žijícím na Pardubicku, jako jeho asistenční pes.
    Také zústává neodiskutovatelným faktem, že to, že sl. Lebedová převzala nevyhovujícího psa zpět (v krátké době po předání) a nevrátila peníze se stalo již třikrát (tedy včetně případu Aničky).
    Jitku Lebedovou osobně znám už dlouho a jsem přesvědčená, že opravdu dovede velice dobře vycvičit psy. Je to zapálená pejskařka a se psy to umí. Také první, co jsem udělala, když mě Anička požádala o pomoc, jsem zvedla telefon a Jitce zavolala, abych znala její postoj. Mluvily jsem hodně dlouho a závěr byl ten, že Jitka mi řekla, že ví, že nějaké peníze se budou muset vrátit, ale ne všechny. Proč změnila názor už nevím.
    Jitka Lebedová je sama zrakově postižená a je schopný kynolog. Problém je někdy, že s méně schopnými zrakově postiženými lidmi nemá až takovou trpělivost. Je potom dost rázná a někteří lidi (Anička není jediná) se jí trochu bojí.
    Co se týče zrakové vady Jitky Lebedové – velice špatně vidí při intenzívím osvětlení, v hale, příšeří atd. vidí daleko lépe. Zrakových vad je mnoho a znám více lidí s tímto problémem, kteří využívají vodícího psa. Prostě za sluníčka ho potřebují.
    Já sama tedy Jitku absolutně nechápu, že jí jakékoliv peníze stojí za tyto problémy. Myslím, že by se měla vzpamatovat, vykašlat se na soudy a s Aničkou se domluvit.

    Přeji hezký den! Helena Nerglová

    • Anna
      16.2.2012 at 9.00

      Dobrý den, paní Nerglová, Vašeho názoru zde si cením, protože je neútočný a i pro čtenáře snad má dostatečnou vypovídací hodnotu, hlavně proto, že zde uvádíte i svůj názor na Aničku.
      Co se jí a Kessy týče, to, co zaznělo v článku, vyplývá z výpovědí jejích spolužáků a kamarádů, nikoliv z našich výmyslů a snahy pošpinit ji (už proto je dobře, že vyvažujete náš názor svým). Ale už na základě výpovědi třeba slečny Denisy je vidět, že Anička měla snahu se s Kessy sblížit, ale asi to nějak nezafungovalo a dopadlo to tak, jak to dopadlo.
      Odpověď na otázky, které pokládáte v úvodu svého komentáře: To jsem nevytáhla jako eso z rukávu, jak si jistě všimnete, cituji J. Lebedovou.
      Díky a jsem s pozdravem…

  9. Silvia Senciová
    16.2.2012 at 13.11

    Vážená slečno nebo paní Kajdo,

    jestli slečna Daňhelová vrátila psa dostatečně včas a tudíž zodpovědným způsobem, se dle mého mínění přece nedá určit časovým údajem (například dva či tři měsíce), ale stavem, v jakém je jejich vzájemný vztah a v jakém stavu je pes. A za zodpovědné tedy já považuju vrátit psa dříve, než dojde k tomu, že se tento jejich vzájemný vztah dostane tak daleko, že držitelka se bojí cvičitelky, bojí se mít dalšího psa a pes se bojí bílé hole, nemá důvěru v lidi a tak podobně (neberte mě doslova, to jsou jen příklady, na kterých chci vysvětlit svůj názor). Jsem přesvědčená, že kdyby to slečna Daňhelová udělala včas a snažila se komunikovat, že by to dopadlo lépe. A Jitka není žádný strašák, je pravda, že komunikuje dost přímo, ale to já považuju za kladnou vlastnost, ikdyž připouštím, že to nemusí každému vyhovovat. V tom případě je možné využít ke komunikaci třeba nějakého prostředníka. Když už se někdo rozhodl pro nějakého dodavatele, ať už se jedná o cvičitele či prodejce třeba počítače, musí prostě za toto rozhodnutí tu zodpovědnost na sebe vzít a svoje požadavky si vykomunikovat a říct je včas. Máme přece „jenom“ zrakový handicap, ale jinak jsme rovnocennými občany jako každý jiný. Tolik k mému pojetí zodpovědnosti, nevím, jestli to už bude pochopitelnější.
    Mně osovně je líto, že se tento případ dostal tak daleko, protože si myslím, že ikdyž se stane nějaká chyba ( a děláme je všichni, jsme „jenom“ lidi), vždy se dá udělat ten krůček zpátky, byť i přiznat, že došlo k nedorozumění a tím i k chybě, nevyhrocovat situaci, domluvit se a dojít ke kompromisu. Kdyby každá strana přiznala svůj podíl viny na tomto „vyhrocování“, jsem přesvědčená, že by to šlo. Myslím, že se obě strany z toho poučí.
    Jsem ráda, že slečna Daňhelová si nachází kladný vztah k vodícím psům, jak píše paní Nerglová, asi se taky poučila. Ale to mi nepřísluší hodnotit.
    Nicméně se opravňuju vyjádřit k vyváženosti televizních pořadů a jsem pořád přesvědčena, že vyváženy rozhodně nebyly.
    A rozhodně sem absolutně nepatří jakékoli velmi slušně řečeno komentáře Jitčina zrakového postižení, je to opravdu nedůstojné a s případem a ani s natáčením pořadu to nemá nic společného.
    Musím souhlasit s Annou B., která „pochválila“ způsob, jakým své názory napsala v komentáři paní Nerglová, také mi to připadá důstojnější.
    Silva Senciová (rodinný stav vdaná(

  10. Dadulka
    16.2.2012 at 21.35

    Hergot tady se to rozjelo… Pro mne zajímavý příspěvek, jelikož o této kauze jsem dosud neslyšela (jojo, žiju na jiné planetě). Poněkud mi to připomíná situaci na mém blogu před pár lety, kde mnou napsaný článek jedna strana dosti tvrdě napadala a druhá strana se ho snažila bránit. Dalo mi velkou práci to ustát, protože diskuse se tehdy dotýkala jak zvířat, tak mne osobně. velmi tedy oceňuji styl, jakým autorka přistupuje ke komentářům – jen tak dál! Z mého laického pohledu se na škole mnohé naučila :o)

  11. Jan
    11.12.2012 at 22.25

    Mate tam spatne jmeno autorky reportaze, tu, kterou uvadite ji nedelala. Priste vice pozornosti…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *