Začtěte se do Lucčina vyprávění o dětech a zvířatech

Bylo, nebylo… – Tedy, nenechte se zmást, ono totiž pořád je. Nicméně je to tak krásné, až to vybízí k pohádkovému vyprávění. – V malebné krajině, rozprostírající se podél řeky Berounky, nachází se malé hospodářství. Ozývá se tu spokojené koňské ržání, kozí pomekávání, dětský hlahol… Je to prostředí plné dějů a tak inspirativní, že člověka s duší spisovatele nutí udělat z toho všeho příběh a podělit se o něj s dalšími lidmi.

A právě z tohoto prostředí vycházejí příběhy, jejichž autorkou je chovatelka a maminka v jedné osobě. Jmenuje se Lucka a své zážitky se zvířaty a dětmi už bezmála tři roky uveřejňuje na adrese lucka345.blog.cz. A tak se čtenář dozvídá o jejích chovatelských úspěších i neúspěších, výchovných peripetiích, ale třeba i o tom, jak se líčí past na čerta. Každý z jejích příběhů je dílem ryzí reality, který ovšem autorka líčí zcela nevšedním způsobem a poutavostí. – Tomu, kdo se rád začte do příběhů nejen o zvířatech, lze tyto stránky jen doporučit. – A právě s blogerkou Luckou jsme si povídali nejen o jejích stránkách, ale i o zážitcích, které je plní.

 

Jak vzniká příběh za příběhem

"Se zvířetem přijde domů zodpovědnost, povinnost a práce. Věnujete mu kus svého času, svých financí, svého životního prostoru, svého pohodlí. Když se obrníte trpělivostí a dobrou vůlí, získáte jeho přátelství a později možná i užitek," říká Lucka.

Koně, kozy, včely, kocour, pejsek, křepelky a další zvířata mají na Lucčině blogu samostatnou rubriku, protože sama píší svůj vlastní (i ten Lucčin) příběh.

Tady musím zdůraznit, že se o zvířata nestarám sama – ještě je tu tatínek (to jako manžel), moje tchýňka, teta (tedy správně má švagrová) a taky samozřejmě děti. A koneckonců, těch zvířat není zas tak moc  – dva koně, tři kozy, včely, křepelky, jeden kocour, pidipes, morče, rybičky, želva a šnek. Zbytek zvířeny se nachází o kousek dál u babičky, ale tam se nestarám, tam se jen kochám.

Zatímco dřív bylo běžné, že lidé na vesnicích a okrajích menších měst chovali k užitku a obživě nějaké to zvířectvo, dnes je tento typ chovů věcí ‚průmyslové výroby‘. Není proto divu, že když lidé doma chovají zvířata, vzbuzuje to zájem všech, kdo kromě domácích mazlíčků se zvířaty do styku téměř nepřijdou. A snad i právě proto Lucčin blog získal tak širokou čtenářskou obec.

„Svůj blog jsem zpočátku psala pro své hmatatelné známé, kteří byli ovšem nehmatatelně daleko. Všem jsem poslala mail s pozvánkou na blog a čekala jejich reakci. A reakce byla… žádná,“ vzpomíná Lucka na své autorské začátky. „Na druhou stranu mě však překvapil zájem čtenářů cizích, anonymních, které osobně vůbec neznám. Zprvu to byl trochu šok.“

 

Nevyčerpatelně inspirativní

"Musíte se naučit se zvířetem komunikovat a ne každý člověk to dokáže. Při jízdě na koni už tato komunikace občas hraničí s telepatií."

Stává se často, že po několika měsících bloger odpadne, protože nemá, co by světu víc sdělil. U Lucky to ale rozhodně neplatí. „Stačí, aby si koza vzala něco do hlavy, aby přestala své mládě krmit, aby mu občas nachystala i nějakou tu nakládačku, aby ‚farmář‘ lezl kvůli tomu pár dní pod kozou a za kozou a hned je nevšedních zážitků tolik, až to jednoho mrzí,“ shrnuje Lucka. „Nakonec všechno nějak dopadne a je z toho zážitek hezký nebo ošklivý. Přiznávám se, že většinou píšu jenom ty hezké, protože o těch ošklivých psát netřeba, těch má každý sám dost a možná bych to ani napsat neuměla. Ale i tak je materiálu opravdu dost a to teď nemluvím o zážitcích s dětmi, to by bylo hned na několik blogů.“

Blog, nebo kniha?

Právě proto, že se Lucka snaží své stránky oprostit od negativních věcí a články píše s nadhledem, vzniká poutavé a mnohdy i velmi veselé čtení. A nenechte se zmást tím, že jde o blog. Příspěvky, vydané třeba před dvěma lety, stářím vůbec nepozbývají kvality ani aktuálnosti. Jsou stejně  nadčasové jako kniha. A podle reakcí některých čtenářů to dokonce vypadá, že by si Lucčiny zážitky v knižní podobě rádi přečetli. Sama autorka ale přiznává, že na vydáním knihy zatím nemá odvahu.

„Ve věci vydání vlastní knihy si opravdu moc jista v kramflecích nejsem. Hlavně mám dojem, že v současné době vychází knížek doslova moře a v tomto moři by se ta má ztratila zrovna jako ta kapka,“ přiznává Lucka. Zároveň ale připouští: „Třeba časem seberu odvahu. Nikdy neříkej nikdy.“

Co na blogování nejvíc oceňuje je zpětná vazba, jakou by kniha do takové míry nepřinesla. „Oceňuji okamžitou zpětnou odezvu v podobě komentářů pod článkem. Toto úžasné spojení se čtenáři je něco opravdu krásného a stává se, že se kolem daného tématu rozvine celá diskuze. A protože ve svých článcích nerada beru věci příliš vážně (proč taky), i debaty kolem bývají spíše humorné a často se u nich sama ráda pobavím. U knížky bych o tohle všechno přišla.“

Časem se z některých čtenářů stali virtuální přátelé. No a z těch, se kterými jsem se později setkala osobně, se stali přátelé nevirtuální – reální – hmatatelní..

Možná, že když bude Lucce přát čas a situace a bude moct v blogování pokračovat, najdou se v řadách nových čtenářů a fanoušků stránek lucka345.blog.cz další přátelé. A třeba mezi nimi bude i nějaký nakladatel…

 

"Všem svým věrným čtenářům tímto děkuji za přízeň. Opravdu si toho moc cením."

 

Foto: Lucčin archív

 

4 komentářů k “Začtěte se do Lucčina vyprávění o dětech a zvířatech

  1. 15.10.2011 at 18.45

    Lucku čtu snad od začátku a prostě její psaní miluju. Vždycky se výborně pobavím. Snad jí to ještě dlouho vydrží.
    A mimochodem, já jsem ten nehmatatelný známý, neznámý, který Lucku nikdy neviděl 🙂

  2. 16.10.2011 at 19.41

    Tak já jsem virtuální i reálný kamarád. U Lucky je pořád něco ke čtení a když právě chybí nejžhavější současnost, rád zabrousím do minulosti. Jenže je to všechno psané tak, jako by se i postarší události staly právě včera. Příběhy vás vtáhnou do děje tak silně, že zatoužíte to šťastné společenství zvířat a lidí z příběhů poznat in natura. A když se vám to splní, zjistíte, že je to i v reálu stejné, jako na blogu. Lucka má dar zachytit barvitě události, které se dějí téměř všude. Jenže opsané jejími slovy jsou najednou nové, jiné, svěží a krásné, takže máte pocit, že si už po sté a přesto poprvé čtete Princeznu na hrášku, Bajaju a Sněhurku s trpaslíky. Tak malebně a přátelsky totiž každodenní „běžné“ příběhy Lucky na čtenáře působí. A to je přesně ten důvod, proč je lidé čtou, a co víc, proč se často a rádi vracejí. Pozitivno, které z příběhů vystupuje na povrch, je prodchnuté láskou k lidem i zvířatům, sluncem a téměř bezuzdnou láskou k životu. Je to medicína, která vám dokáže i beznadějně černý den prozářit sluncem…

    • Anna
      16.10.2011 at 19.56

      Nádherně řečeno, líp bych to nenapsala, přestože to bylo přesně to, co jsem tímhle článkem chtěla říct 🙂 U Lucky se vracím do archívu (blog jsem přečetla od začátku až do současnosti) právě kvůli té krásné atmosféře, kterou, když nemůžu prožít na vlastní kůži, ráda vychutnám aspoň takhle. Proto jsem se o to chtěla podělit s ostatními čtenáři, protože tohle má obrovskou hodnotu a může to určitě obohatit řadu dalších lidí.

  3. Radka z Jižní Moravy
    22.10.2011 at 9.37

    Já Lucku taky neznám osobně, ale její blog považuji za nedílnou součást svých všedních dní. Umí nejen krásně vyprávět a pobavit, ale všechny její články jsou nevtíravě poučné a inspirativní. Když mám pocit, že jsem unavená, vzpomenu si na ni a na to všechno, co zvládá. Je to úžasná bytost a přeji jí ještě hodně vydařených článků a samozřejmě krásné dny prožívané s rodinou v tom jejich usměvavém hospodářství. Lucko, děkuji 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *