Jak Toulavé tlapky pomáhají a jak vy můžete pomoct jim?

Množírny, zbavování se zvířat jako nevhodných dárků, týrání. To jsou problémy, které jsou i v dnešní vyspělé společnosti velmi časté. A protože u nás stále chybí patřičná legislativní omezení, která by těmto jevům zamezila, spočívá největší tíha na útulcích a organizacích na pomoc zvířatům. Jednou z nich je i Občanské sdružení Toulavé tlapky.

 

Na první pohled se ‚Tlapky‘ jeví jako menší spolek milovníků zvířat, kterým se sem tam dostane do rukou nemocné či opuštěné zvířátko, jež znovu postaví na nohy a najdou mu nový domov. Jejich přínos je však mnohem větší. O činnosti organizace nám více pověděla Renata Marková, místopředsedkyně a tajemnice občanského sdružení Toulavé tlapky.

 

Paní Marková, kdy a za jakých podmínek občanské sdružení Toulavé tlapky vzniklo?

„Fungujeme od roku 2007. Začali jsme v Praze, kde jsme měli pouze kočičí depozita, poté jsme se přesunuli do Jinočan u Prahy, kde bylo hlavní depozitum, ve kterém už byli i psi. Toto se ale ukázalo jako velice neefektivní, proto jsme od toho ustoupili a nyní máme už jen dvě domácí depozita a azyl v Poděbradech.“

 

 

A jak funguje azyl v Poděbradech nyní?

„Azyl je koncipovaný jako objekt, kde dobrovolníci bydlí, mají tam své domečky s byty, svou domácnost a každý má přidělená zvířata v tom svém ‚domácím depozitu‘ –  kvůli tomu, že některá zvířata potřebují intenzivní péči, intenzivní socializaci a  nemohou být jinde (jako například kočky).

Je to obrovský pozemek na absolutní samotě, kde nejezdí žádná doprava, což je veliká výhoda. Kolem jsou pole (v okruhu asi šesti kilometrů), kam můžeme psy vypouštět. Nyní stavíme nové kotce, máme pelíšky pro kočky a teď na zimu jim budeme vše zateplovat. Dále máme také karanténu pro nová zvířata, která se musí nejdříve vyšetřit a vykastrovat, než se pustí k ostatním.“

 

Máte řadu členů, ale také dobrovolníky, kteří vám pomáhají. Kde je hledáte a jak vaše spolupráce probíhá?

„Někteří dobrovolníci jsou stálí, někteří jsou jednorázoví, podle různých akcí. Například, když jdeme na Sen zvířat (umisťovací výstava, pozn. red.), tam máme své stálé dobrovolníky. Je to různé. Pokud potřebujeme nabrat nové členy na nějakou akci, tak vše uveřejňujeme prostřednictvím Facebooku, čímž se seznamujeme s lidmi a lidé se seznamují s námi, za což jsme vděční.

Dále co se týče naší spolupráce s dobrovolníky, tak se snažíme o to, aby byla nenásilná, což znamená, že nikoho hned smluvně neangažujeme. Nejdříve dáme každému příležitost poznat, kdo jsme, jak fungujeme, a na základě toho má každý možnost se sám rozhodnout, jestli má zájem s námi dále opravdu spolupracovat či ne.“

 

Co nám můžete říct o virtuální adopci, kterou je možné si u vás dojednat?

„To byla jedna z možností, jak pomoci financovat zvířata, která u nás zůstávají na dožití, jsou to dva druhy. Jednak to jsou zvířata, která jsou neumístitelná, ať už z důvodu handicapu, stáří, nemoci, inkontinentní zvířata, slepá zvířata nebo zvířata, u kterých víme, že se u nich progresivně nemoc rozvine…

Dále je druhá část. Všechna zvířata, která u nás máme, se k nám dostala jako naprosto bezprizorní, toulavá a zubožená. Všichni jsme jen lidi a někdy se stane, že se do nějakého zvířete zamilujeme a nechceme se ho vzdát. Zvířata sice nehromadíme, ale někdy se to stane. Ta u nás tedy také zůstávají, jelikož je to jak pro dobrovolníky, tak i pro stálé pečovatele takové zadostiučinění. Ale zas jsou to zvířata, která nám pomáhají s péčí o další zvířata. Ono to zní zvláštně, ale i na našich stránkách můžete najít tyto případy, kdy například Salenka vyléčila Venouše – kočička vyléčila deprivanta psa, a to jen proto, že se po něm válela a masírovala ho. Jestliže k nám přijdou nesocializovaní psi, tak máme smečku vychovaných psů, která je vychová a ukáže jim, že TAKHLE se to dělá a ne jinak. Takto tedy pomáhají jak nám, tak i novým zvířatům.“

 

Nepomáháte jen jednotlivým toulavým zvířatům, ale už jste vyřešili i veliké kauzy, ze kterých jste měli i desítky zvířat. Kolik takových případů máte už za sebou?

„Čtyři psí a určitě dvanáct kočičích.“

 

Poslední případ, který jste řešili, byla kauza Nemotice. Média kauzu prezentovala  tak, že se jedná o množírnu , jejíž majitelka nevěnovala dostatečnou péči zvířatům. Zanedbaným psům ale nikdo nepomohl, dokud jste nepřijeli vy a nevzali jste věc do svých rukou. Jak to tedy celé bylo ve skutečnosti?

„Ano, ve skutečnosti se nejednalo o komerční množírnu, ale o paní, která měla kdysi útulek pro staré psy, o které se starala naprosto výborně – všichni byli očkovaní i kastrovaní. Pak se ale stalo, že za ní začali chodit lidé s tím, že mají psa, kterého si nemohou nechat, a jestli by ho tedy nemohli umístit k ní. Ona si ho samozřejmě vzala, ale takových případů postupně přibývalo a ona bohužel nedokázala říct ne. Navíc ji začali vydírat stylem: “Pokud si toho psa nevezmete, tak já ho nechám zabít.” No, podívejte se do tváře psovi a myslete na to, že ho ten člověk nechá uspat… Paní Šíblová je velice útlocitná, a tak si všechny psy v návalu emocí zkrátka a dobře vzala, a to i přesto, že se o ně neměla šanci postarat. To byla její jediná chyba.

Několikrát jí pomohly útulky nebo různá sdružení, která si jednoho až dva psy vzala, ale zvířata se jí mezi sebou namnožila, do toho jí stále nová přibývala. Snažila se svou situaci řešit i s krajem a se starostou obce, ale bohužel jí nikdo finančně nepomohl. Paní Šíblová neměla internet, tudíž se vše snažila řešit přes tištěnou inzerci, ale to se jí ve finále tak šíleně prodražilo, že neměla peníze ani na jídlo pro zvířata. Byla naprosto zoufalá, na pokraji zhroucení a vysílení. Poté na ní rádoby ochránci zvířat zavolali televizi, ve které z ní udělali naprostou harfii.

Takto jsme se o tom dozvěděli i my, ale případ jsme neřešili, jelikož to od nás bylo dost daleko a spoléhali jsme na to, že se o psy postarají organizace a útulky, které byly ve stejném kraji. Jenže tomu tak nebylo, nikdo nebyl ochoten pomoct, až na několik málo útulků, které by si i vzaly jednoho až dva psy, ale chtěly za to zaplatit (krmení, veterinář,..). Na to ale paní neměla.

Při pohledu na náš bankovní účet bylo jasné, že je to i pro nás velké sousto, ale jelikož jsou pro nás psi prioritní, tak jsme oslovili různá sdružení, organizace, dárce i nedárce, řekli jsme jim, co máme v úmyslu, a druhý den jsme jeli do Vyškova pro psy. Původně nám slíbila pomoc spousta lidí, ale jak už to bohužel někdy bývá, tak místo šesti aut, která měla jet, jela pouze tři auta, tudíž jsme museli jet dvakrát. Počítali jsme s tím, že se jedná o třicet psů, nakonec jsme jich do azylu dovezli devětasedmdesát. Psy jsme dali postupně dohromady.

Dále jsme museli rozjet velikou mediální a inzertní kampaň, abychom všem zvířátkům našli nový domov, a také, abychom pro ně získali dary, ať už v podobě peněz, či krmení…“

 

Zůstáváte v kontaktu s majiteli množíren, ze kterých jste zvířata zachránili?

„Samozřejmě ano, snažíme se být s nimi v kontaktu, informujeme se v jejich okolí, jestli opravdu nepokračují v této činnosti.“

 

Mohou Vám lidé pomoci i jinak než finančně?

„Finanční pomoc je pro nás nejvýznamnější, jelikož máme obrovské náklady s veterinou, a to i přesto, že se nám veterinář snaží dávat ceny naprosto minimální – v podstatě platíme jen za materiál a ne za jeho výkon. Ale léky,šicí materiál, narkózu, to vše se zaplatit musí.

Dále máme velikou spotřebu krmení. Čtyři sta kilogramů za týden je tak akorát, při takovém počtu zvířat, která máme. Tudíž krmení, jak suché granule pro psy, tak pro kočky, masové konzervy, různé mňamky, co koho napadne – jsme vděčni za cokoliv.

Také velice využijeme dary, co má každý doma. Lidé si kolikrát ani neuvědomují, když vyhazují staré nepotřebné ručníky, deky, utěrky, bavlněná trička, že nám by tyto věci opravdu pomohly. Tohoto máme velikou spotřebu, jelikož psi jsou ‚demoliční četa‘.

Kyblíky, staré kastroly, klidně i dětské vaničky, kolečka, zbytky stavebního materiálu, čtvercový eternit. Vzhledem k tomu, že rekonstruujeme, tak je vítaný i každý, kdo přidá ruku k dílu.“

 

Autor: Zdeňka Rauchová

 

2 komentářů k “Jak Toulavé tlapky pomáhají a jak vy můžete pomoct jim?

  1. ViK
    10.10.2011 at 20.06

    Moc zajímavý rozhovor. O té kauze Nemotice jsem doteď nevěděl. Názorný příklad toho, co dokážou média. Paní nakonec doplatila na to, že chtěla pomoct a nedokázala odmítnout.
    Se zvířátky se stále často zachází, jakoby to byly hračky, věci, nebo majetek. Jenže mají vlastní životy, na to by se nemělo zapomínat.

  2. Markéta Pulkrabová
    13.10.2011 at 8.44

    Byla jsem navštívit azyl v Poděbradech, opravdu velké množství pejsků a kočiček a je o ně výborně postaráno… Je zde ještě velké množství práce, potřebují připravit místnosti na zimu, aby zvířata byla v teple, takže kromě materiálu potřebují i brigádníky, jestli máte čas a chuť, určitě se TT ozvěte.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spam - doplňte správné číslo do příkladu: *